NÁVRH NOVÉ VYHLÁŠKY O ODBORNÉ ZPŮSOBILOSTI V ELEKTROTECHNICE

Ing. Jiří Sajner

Jak by mohla vypadat nová vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí, která by nahradila vyhlášku č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice, včetně jejího doprovodného komentáře.

Proč jsem se rozhodl připravit tento návrh vyhlášky? Důvodem jsou moje celoživotní zkušenosti v tomto oboru.

Vše začalo v roce 1957, kdy jsem se v prvním ročníku vysoké školy elektrotechnické seznámil s obsahem nové ČSN 34 3100 vydané 19. 2. 1957, která tehdy nahradila předpis ESČ 1950. Po skončení vysoké školy elektrotechnické, moje dlouholetá profesionální kariéru začala v roce 1963 funkcí asistenta vedoucího elektrárny v ČKD Praha Sokolovo. Začátkem roku 1964 jsem přešel jako hlavní energetik nově budovaného závodu ČKD Kompresory, kde jsem přebíral postupně nové objekty, u kterých byla stěžejní problematikou elektrická zařízení. Jako jeden z prvních jsem zde získal osvědčení z vyhlášky MPE č.95/1961 Sb.,

V roce 1969 jsem přešel na Český úřad bezpečnosti práce, jako vedoucí odborný specialista pro elektrická zařízení. Městským soudem v Praze jsem byl jmenován soudním znalcem v oboru bezpečnosti práce se zvláštní specializací pro elektrická zařízení. Toto období bylo pro moje další rozhodování v mé profesionální kariéře zásadní.

Zde jsem si vytvořil „trvalou závislost“ na nezbytnosti dodržovat bezpečnostní předpisy.

Od poloviny roku 1984 jsem ještě pokračoval rok a půl jako vedoucí technického provozu v hotelu Panorama, kde jsem se staral o přejímky dokončovaných částí hotelu, a následně od roku 1986 do roku 1990 jsem vedl tým, který koordinoval přeměnu napětí v Praze.

Byl jsem v trvalém kontaktu s praxí i při přednáškách a aktivech, kde jsem byl jako posluchač nebo přednášející.

To vše byla obrovská škola života, která mě naučila respektovat pravidla, která upravovala moje chování v profesi. Ctil jsem tato pravidla, která postupně propracovávali naši přední odborníci, počínaje Františkem Křižíkem, předpisy ESČ a která v té době byla následně zakotvena především v normách řady ČSN 34 3100. Pomáhal jsem je, spolu s ostatními odborníky, udržovat svými zkušenostmi a připomínkami tak, aby odpovídaly potřebám praxe a zaručovaly při jejich dodržování bezpečnou ochranu při činnostech vykonávaných ve vztahu k elektrickým zařízením.

Mohu proto zodpovědně vyjádřit svůj názor, proč je důležité řídit se pravidly upravující výkon činnosti ve vztahu k elektrickým zařízením.

Zásadní zkušenosti jsem však získal, jako pracovník Českého úřadu bezpečnosti práce a jako soudní znalec, při analýze příčin velkého počtu smrtelných a těžkých úrazů, které se staly při činnostech vykonávaných ve vztahu k elektrickým zařízením. To mě také naučilo velkému respektu neponechávat věci náhodě, ale povinnost řídit se příslušnými pravidly. A bylo to pro mě celoživotním varováním před podceňováním bezpečnostních předpisů.

Proto také vím, jak je důležité, aby tyto činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením byly dostatečně podrobně předpisy regulovány a nebyly ponechány volné úvaze některých „vizionářů“, kterým postačují dosud nedostatečně propracované normy, navíc nekvalifikovaně a nepřesně překládané z „dílny“ CENELECu.

Dost dobře nechápu jejich aktivní podporu těmto dokumentům. Možná to pramení z toho, že se dosud nesetkali „tváří v tvář“ s  nešťastnými událostmi. Pak by vše posuzovali určitě jinak.

Dle nich prý postačují dvě odborné způsobilosti. Pracovník znalý, který poučí pracovníka, který se takto při konkrétní činnosti stane pracovníkem poučeným. Žádné další odborné způsobilosti prý nejsou potřeba. Vše ostatní „vyřeší“ zákoník práce. Paradoxem je, že i poslední „překlad“ ČSN EN 50 110-1 ed.3 dovoluje pracovat laikům na elektrickém zařízení. Četli vůbec tito „vizionáři“ dostatečně podrobně tuto normu??

Podrobněji se k této problematice ještě vrátím v další části mého příspěvku.

Ale dost těchto úvah. Vrátím se proto k tomu podstatnému, co nám v naší praxi vytváří zásadní problémy.

Dovolím si připomenout, že každý legislativní proces má svá pravidla, která musí být plně respektována. Návrhy zákonů nebo jejich případné novely by měly být vždy kvalitně zpracovány a kvalifikovaně a odpovědně oponovány příslušnými orgány. Ve všech svých ustanoveních musí být všechny uvedené požadavky jasně a jednoznačně formulovány. Samozřejmou součástí legislativního procesu musí být to, že jej doprovází podrobně a kvalifikovaně vypracovaná důvodová zpráva a je vhodné, aby na ní navazoval komentář s případnými praktickými příklady.

Pokud je v zákoně, či v jeho novele formulován požadavek na vypracování prováděcí vyhlášky či vyhlášek, pak by schvalující orgány neměly připustit, aby účinnost zákona předcházela účinnosti požadovaných prováděcích vyhlášek. To bohužel nebylo v minulosti plně respektováno.

Příkladem nerespektování tohoto logického požadavku je např. novela zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce z roku 2000, kterou bylo MPSV, kromě skupiny dalších prováděcích vyhlášek, zmocněno vydat i prováděcí vyhlášku o odborné způsobilosti v elektrotechnice.

Poznámka: dosud nesplněno!

Jak to napravit?

Ve svém příspěvku se pokusím přiblížit jeden z návrhů na její zpracování.  Vede mě k tomu především skutečnost, že naše legislativa ji požaduje.

Nejen že ji požaduje, ale nezbytně ji potřebuje, protože při absenci bezdůvodně zrušených norem řady ČSN 34 3100 není možné bez této vyhlášky navázat další legislativní požadavky pro bezpečnou činnost vykonávanou ve vztahu k elektrickým zařízením. Jinak zavládne v této oblasti „předpisová anarchie“, kdy si každý provozovatel musí vytvořit svoje pravidla. Ostatně je to povinen, protože mu to zákoník práce ukládá.

Kvalitní propracování vyhlášky stanoví základní parametry bezpečnosti, tj. stanoví stupně odborné způsobilosti a konkrétní povinnosti organizací a jejich pracovníků ve vztahu k odborné způsobilosti a umožní tak položit důležitý základ pro následné vypracování místních provozně bezpečnostních předpisů požadovaných zákoníkem práce.

To by si její „kritici“ měli uvědomit!

Proč právě vyhláška řešící odbornou způsobilost v elektrotechnice byla a stále je pro naši legislativu tak důležitá nám připomenou důvody, pro které byla vypracována vyhláška č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice.

Vysvětlení je jednoduché.

Proto se nejdříve vrátím do roku 1970, abych připomněl vše podstatné, co tehdy vyvolalo potřebu vypracovat vyhlášku č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice, právě touto formou a s takovým obsahem.

Byla to zmocnění, která byla zakotvena v zákoně č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce a především nezbytnost sjednotit roztříštěné požadavky na odbornou způsobilost v předpisech různé právní úrovně.

Jako odborný pracovník Českého úřadu bezpečnosti práce, spolu s mým kolegou Ing. Lubovským, jsme byli vedením úřadu v roce 1970 pověřeni analýzou předpisů, které upravovaly požadavky na odbornou způsobilost pracovníků při činnostech vztahujících se k elektrickým zařízením.

Ve spolupráci s kolegy z krajských inspektorátů bezpečnosti práce Českého úřadu bezpečnosti práce a kolegy z Českého báňského úřadu, včetně jejich oblastních inspektorátů, jsme zahájili důkladný rozbor všech právních úprav vztahujících se k odborné způsobilosti pracovníků, podmínek pro získání a udržování jejich odborné způsobilosti a z toho vyplývající povinnosti organizací a jejich pracovníků. Především jsme sledovali jak organizace plní tehdy platné požadavky předpisů a jaké konkrétní nedostatky či nejasnosti se vyskytují při posuzování odborné způsobilosti pracovníků.

Současně jsme posuzovali všechny v úvahu přicházející úkony pracovníků vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením. Týkalo se to zejména obsluhy elektrických zařízení, práce na elektrických zařízeních, práce s elektrickými zařízeními a prací vykonávanou blízko k elektrickým zařízením, projektování elektrických zařízení, řízení těchto jednotlivých úkonů od vzniku zařízení (projekce, konstrukce), přes jeho výrobu, montáž, provoz, údržbu a revize.

Samostatnou částí tehdejšího rozboru byla i otázka zaměření odborného vzdělání, zápočtu praxe a jejího zaměření (charakteru), včetně její délky. Je tím třeba rozumět zápočet odborného vzdělaní a praxe nejen v oboru silnoproudého směru (podle tehdy platné vyhlášky MPE č. 95/1961 Sb.), ale i ostatních elektrotechnických oborů. Dále pak byla diskutována i otázka počtu pracovníků v pracovních skupinách a odborná způsobilost pracovníků, kteří pracovní skupinu řídí.

Zdánlivé rozpory jsme zjistili v požadované době praxe pro samostatnou činnost, pokud byly v praxi porovnávány požadavky uvedené v normě ČSN 34 3100 a ve vyhlášce MPE č. 95/1961 Sb.,

Je třeba si uvědomit, že před vydáním vyhlášky byly v platnosti předpisy různé právní úrovně, a to ČSN 34 3100 Bezpečnostní předpisy pro obsluhu a práci na elektrických zařízeních, ČSN 34 3800 Revize elektrických zařízení a hromosvodů, ČSN 34 3108 Bezpečnostní předpisy o zacházení s elektrickým zařízením osobami bez elektrotechnické kvalifikace a v neposlední řadě i zásadní vyhláška ministerstva paliv a energetiky č. 95/1961 Sb., o podmínkách odborné způsobilosti pro provádění montáže a údržby elektrických zařízení.

Z tohoto pohledu je zřejmé, že požadavky na odbornou způsobilost pracovníků byly tehdy rozvedeny na několika místech, a to vždy pro své specifické účely.

Jednotlivé předpisy se vzájemně nedoplňovaly, nepoužívaly vždy stejnou terminologii, zčásti se ve svých požadavcích i překrývaly, a tím docházelo i k jejich nesprávnému výkladu a následně i k případným sporům, jak správně jednotlivé požadavky interpretovat.

Na těchto skutečnostech měla samozřejmě svůj podíl i doba vzniku těchto jednotlivých předpisů a úroveň jejich požadavků a dále pak i záměry, které se jejich vydáním sledovaly.

Vyhodnocením těchto podkladů byl položen základ ke zpracování prvního návrhu vyhlášky, do jejíž oponentury a dopracovávání se již plně zapojili i kolegové Slovenského úradu bezpečnosti práce a Slovenského bánského úradu.

Následoval obvyklý legislativní proces.

Důsledným přístupem tehdejších orgánů státní správy, především příslušných orgánů dozoru na úseku bezpečnosti práce a technických zařízeni, zejména tehdejšího Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu, a stejných úřadů na Slovensku, se vytvořila příznivá situace pro dořešení této důležité oblasti jednotně a s potřebným stupněm jednoznačnosti požadavků v obou republikách.

Byl ponechán dostatečný prostor k připomínkám a průběžnému projednávání s dotčenými orgány státní správy, což umožnilo kvalitní dopracování textu v jednotlivých detailech.

Práce na vyhlášce byly ukončeny v průběhu roku 1978 a účinnost vyhlášky byla vyhlášena od 1. 1. 1979.

Často jsem dostával otázku, proč má vyhláška číslo 50. Požádali jsme tehdy institut Sbírky zákonů, ještě před koncem roku 1978, zda by bylo možné pro naši vyhlášku pro rok 1979 ve Sbírce zákonů číslo 50 rezervovat s tím, aby číslo vyhlášky bylo snadněji zapamatovatelné. 

Vydáním vyhlášky se podařilo stanovit povinnosti organizací a jejich pracovníků jednotně a jednoznačně a vyloučit tak předchozí rozdíly či rozpory.

Připomínám, že vyhláškou jsou stanoveny pouze stupně odborné způsobilosti, podmínky pro její získání a povinnosti organizací a pracovníků v souvislosti s odbornou způsobilostí.

Obsahem vyhlášky není konkrétní náplň a rozsah vlastních úkonů (činnosti) vykonávaných ve vztahu k elektrickým zařízením, neobsahuje konkrétní ustanovení, jak mají jednotliví pracovníci detailně postupovat při činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením, při řízení činností, řízení projektování nebo při vlastním projektování. Tyto požadavky řešily nejen jednotlivé československé státní normy (především normy řady ČSN 34 3100), ale i související legislativa.

Soulad vyhlášky s ČSN (především s ČSN 34 3100, ČSN 34 3108, ČSN 34 3800 a normami přidruženými) byl zajištěn následnou úpravou příslušných článků (částí) ČSN řešících odbornou způsobilost pracovníků.

Odlišně, od dříve používané terminologie osoby s určitým stupněm odborné způsobilosti, byl zde, ve shodě s tehdy platným zákoníkem práce, použit pojem pracovník. A to vždy s určením příslušného stupně odborné způsobilosti.

Pokud se ještě v ČSN do doby jejich revize nebo změny vyskytoval termín „osoba“, jednalo se vždy o „pracovníka“ podle terminologie nové vyhlášky.

Tato terminologie byla použita při zpracovávání vyhlášky na základě závazného vyjádření legislativních komisí, které takovéto dokumenty projednávají a schvalují před jejich vydáním.

Aby se předešlo nesprávnému pochopení termínu „pracovník“, tak komentář vyhlášky tuto skutečnost vysvětlil. V návaznosti na tehdejší znění zákoníku práce bylo vysvětleno, že mezi občany a organizacemi mohou být, po jejich vzájemném souhlasu, a v souladu s ustanoveními zákoníku práce, uzavírány pracovně právní vztahy. To samozřejmě platí i dnes.

Formy těchto pracovně právních vztahů byly vyjmenovány v zákoníku práce. Pracovníkem organizace se stává každý občan, který s organizací uzavře některý z platných pracovně právních vztahů.  Je nezbytné, aby si tuto skutečnost organizace plně uvědomovaly a ve všech případech plnily všechny povinnosti týkající se všech pracovníků a neomezovaly plnění povinností organizace jen na případy, kdy je pracovně právní vztah uzavřen formou pracovního poměru.

Ještě doplnění: tato legislativní úprava byla tehdy použita s vysvětlením, že příslušné předpisy mohou řešit pouze vztahy mezi organizacemi a občany, ve vazbě na pravidla daná zákoníkem práce, a tak tedy se občan, až po uzavření pracovně právního vztahu, stává pracovníkem organizace. Proto bylo jako terminologicky přesnější zvoleno označení „pracovník“ nikoliv „osoba“. Tato terminologie má svoji logiku. Ostatně tato legislativní pravidla platí i dnes.

Vyhlášku č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice, bezprostředně po jejím vydání, doprovodil do praxe podrobně rozpracovaný komentář, s cílem připravit odbornou veřejnost k jejímu správnému zakotvení v praxi. Tento komentář byl a je stále užitečným pomocníkem při aplikaci vyhlášky i v současné době.

Zkušenosti z více než 38 roků její platnosti potvrzují, že její koncepce byla a je stále správná.

Znovu opakuji, že v současné době je tato vyhláška jediným závazným dokumentem, který řeší požadavky na odbornou způsobilost v elektrotechnice, (samozřejmě kromě dalšího základního dokumentu- zákoníku práce).
Pro oblast elektrotechniky je i v současné době tato vyhláška velmi důležitá, zejména s ohledem na současnou absenci dříve platných předpisů – Českých technických norem, které zavazujícím způsobem tuto oblast regulovaly.

Zcela bezezbytku tak vyhláška napomáhá organizacím a pracovníkům nejen při stanovení požadavků pro činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením, ale i při řešení konkrétních situací při činnosti vykonávané ve vztahu k těmto zařízením.

Přispívá zcela určitě k sjednocujícímu pohledu na odbornou způsobilost pracovníků a upozornění na základní povinnosti organizací a jejich pracovníků.

Na závěr této části si dovoluji ještě důležitou připomínku:

Musím důrazně odmítnout výhrady některých oponentů k jejímu obsahu, které naznačují, že vyhláška je v celém jejím rozsahu překonaná. Ti, kteří to tvrdí si zřejmě neuvědomují současný stav a zejména formu závaznosti současné legislativy upravující činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením.

Rozumím tím nezávaznost Českých státních norem, včetně normy ČSN EN 50 110-1, které byly postupně do naší legislativy přebírány překladem, bez zásadních připomínek příslušných orgánů. V současnosti již platí překladem převzatá ČSN EN 50 110-1, ed.3.

Dovolím si rovněž odmítnout, a to zcela důrazně, názory některých kritiků, že vyhláška vznikla v době jiné politické situace a svým obsahem se stala této době poplatnou.

Odborníci, kteří vyhlášku připravovali a zpracovávali, včetně oponentů jejího zpracování, byli z hlediska svého přístupu při zpracovávání vyhlášky zcela apolitičtí a důsledně sledovali pouze hledání odborného řešení.

Někteří kritici zřejmě, pokud nemají zcela konkrétní argumenty, schovávají své názory za tehdejší politickou situaci.

A teď prosím věnujte zvýšenou pozornost následujícím faktům!!

Nemohu přijmout argumentaci, že evropská legislativa je upravena jinak a tak je třeba ji v plném rozsahu přijmout formou překladu, viz ČSN EN 50110-1 ed.3. a zařadit ji do naší legislativy. A tedy řídit se podle jejich ustanovení.

Připomenu proto pro správné pochopení text Úvodní části uvedené normy, který vyvrací „argumentaci“ kritiků.

Cituji stávající text překladu, jak je uveden v současném překladu ČSN EN 50110-1, ed.3.:

Tato koncepce je rozhodujícím krokem k postupnému zavedení jednotné úrovně bezpečnosti v Evropě při obsluze, pracovní činnosti na elektrických zařízeních, s nimi nebo v jejich blízkosti. Tento dokument připouští současné rozdílné národní požadavky na bezpečnost. Záměrem je během doby vytvořit společnou úroveň bezpečnosti.

Zásadní připomínka:

I přes opakované výhrady, které mám nejen já, k překladu celé normy z anglického originálu, zůstal překlad bohužel ve výše citované formě. Pro porovnání si pozorně pročtěte text této části  originálu v angličtině, ze kterého pochází výše citovaný překlad:

This concept is still believed to be a decisive step to the gradual alignment in Europe of the safety levels associated with the operation of, work activity on, with, or near electrical installations.  This document acknowledges the present different national requirements for safety. The intention is, over the course of time, to create a common level of safety.

A teď si porovnejte, jak by měl být přesně text originálu z angličtiny přeložen:

Tato koncepce je stále pokládána za rozhodující krok k postupnému sbližování úrovní bezpečnosti v Evropě, spojené s provozem elektrických zařízení, pracovními činnostmi na nich, s nimi nebo v jejich blízkosti. Tento dokument uznává nynější rozdílné vnitrostátní požadavky na bezpečnost. Záměrem je v průběhu času vytvořit společnou úroveň bezpečnosti.

V každém případě z tohoto textu jednoznačně vyplývá uznávání vnitrostátních požadavků!!!!

A nejen to. Je rozdílný přístup k překladu např. i vkládáním textu, který v originálu není!!! Z toho malého příkladu si můžete udělat představu, jak dalece asi souhlasí celý další překlad normy ČSN EN 50110-1, ed.3. s anglickým originálem.

A my jsme se, díky přístupu ČNI a ÚNMZ, zcela bezdůvodně vzdali norem řady ČSN 34 3100, které sjednocovaly zásadní požadavky jednotně pro všechny provozovatele.  Jejich zrušením byly „nahrazeny“ takovýmto „překladem“ normy ČSN EN 50 110-1, nyní již ed.3!!

Zásadní poznámka k této důležité problematice:

Vypracování návrhů normy EN 50 110, včetně ostatních norem, a jejich postupné propracovávání rámci CENELECu předpokládá aktivní spoluúčast všech států, především předáním vnitrostátních předpisů jednotlivých členských zemí a následně stálou aktivní účastí předáváním připomínek k jednotlivým edicím normy.

Bohužel zpracovateli předmětné normy v CENELCu, při našem přistoupení do této organizace, nebyly předány naše národní předpisy a tak logicky nemohly být do textu zapracovány a rovněž nebyly k jednotlivým edicím normy předány žádné relevantní připomínky. 

Proto se koncepce a obsah této ČSN EN 50 110-1 v jednotlivých edicích výrazně odlišuje od našich dlouholetých, praxí prověřených zkušeností.

Navíc forma zpracování problematiky odborné způsobilosti je v ČSN EN 50 110-1, ed.3 naprosto nedostatečná. Norma uvádí prakticky pouze dva kvalifikační stupně (osoba poučená a osoba znalá), přičemž další osoba zde definovaná jako laik do této normy vůbec nepatří. Naši „překladatelé“ ji přejmenovali na osobu seznámenou, což je překladatelský nesmysl. Z anglického originálu tuto osobu – ordinary person – lze přeložit správně jen jako běžnou osobu nebo chcete-li laika, ale v žádném případě ji přeložit jako osobu seznámenou!!

Proč to připomínám???

Jednou překladatelé normy ve vysvětlující národní poznámce pod čarou uvedli, že se jedná o osobu, která není ani znalá, ani poučená, ani seznámená a podruhé mezi definicemi ji v čl. 3.2.6 přeložili, že je to osoba, která není ani znalá, ani poučená. Tak co si o kvalitě zpracovatelů překladu myslet.

V uvedené normě navíc nejsou vůbec definovány podrobné podmínky pro získání odborné způsobilosti osob a její udržení a v podstatě tato problematika je ponechána národní legislativě.

V originále normy, jako základní požadavek, není dokonce ani požadováno odborné elektrotechnické vzdělání, cituji: originál normy – knowledge of elektricity – správně přeloženo – znalost elektřiny. Naši „překladatelé“ si to upravili a nesprávně přeložili jako „elektrotechnické vzdělání“.

Pokládám si znovu otázku, jak vůbec mohl ÚNMZ připustit to, že tato norma může pro odbornou způsobilost nahradit náš přístup k řešení odborné způsobilosti? A navíc zrušit normy řady ČSN 34 3100?

A nyní mi dovolte ještě jedno malé, ale důležité ohlédnutí zpět.

Vyhláška nabyla účinnost 1. 1. 1979. V době jejího vydání jsme si byli vědomi, že technický pokrok bude přinášet nové poznatky, které bude potřeba respektovat a případně na ně reagovat doplněním, či úpravou některých ustanovení vyhlášky. Předpokládali jsme tehdy, že po cca 5 letech vyhodnotíme vše nové (zejména vznik nových učebních oborů či zaměření středních a vysokých škol) a připravíme novelu vyhlášky. 

Po mém odchodu z Českého úřadu bezpečnosti práce v roce 1983 vedení úřadu v dalším období na celostátních odborných konferencích ústy svých přednášejících vždy informovalo, že novela vyhlášky se připravuje a bude připravena do konce roku. Postupně tyto informace ustaly úplně.

 A čas utíkal a konečně svitla naděje: přichází rok 2000. To je však celkem odstup 17 roků!

V roce 2000 došlo k novele zákona č.174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce. Touto novelou zákona bylo MPSV zmocněno vydat příslušné prováděcí vyhlášky. Posuďte si sami následující text:

Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR je, v souladu s § 9 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky v aktuálním znění, a dále podle § 7b odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění zákona č. 124/2000 Sb. a zákona č. 253/2005 Sb., zmocněno blíže vymezit předpoklady kladené na odbornou způsobilost fyzických osob z hlediska předepsané kvalifikace a doby odborné praxe v oboru a stanovit způsob prověřování jejich odborné způsobilosti.

Dovozuji z této dikce, že vyplynula povinnost Ministerstvu práce a sociálních věcí vydat příslušnou vyhlášku upravující tuto problematiku.

Poznamenávám dále že:

Současně vyplývá z § 24 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky v aktuálním znění, i Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR povinnost dbát o zachovávání zákonnosti v okruhu své působnosti, kam vyhláška č. 50/1978 Sb., patří, neboť byla v roce 1978 vydána na základě zmocnění uvedeného v § 5 zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce.

Pro pořádek text aktuálního §24:

Ministerstva pečují o náležitou právní úpravu věcí patřících do působnosti České republiky; připravují návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkajících se věcí, které patří do jejich působnosti, jakož i návrhy, jejich přípravu jim vláda uložila; dbají o zachovávání zákonnosti v okruhu své působnosti a činí podle zákonů potřebná opatření k nápravě.

V této souvislosti je třeba znovu připomenout, že v oblasti elektrotechniky jsou požadavky na odbornou způsobilost fyzických osob, včetně povinností organizací, stále upraveny vyhláškou ČÚBP a ČBÚ č. 50/1978 Sb., která však v oblasti definování odborných vzdělání není již bohužel plně aktuální a je možné tuto situaci řešit pouze výjimkami pro ta odborná vzdělání, která nejsou v příloze vyhlášky vyjmenována.  Bohužel již delší dobu není využíván § 18 této vyhlášky ze strany příslušných orgánů dozoru (TIČR) a případné žádosti o výjimky jsou zamítány.

 Znění tohoto § 18 jsme prosadili při závěrečném schvalování textu vyhlášky na legislativní komisi, protože jsme předpokládali vznik nových odborných vzdělání, která nebyla v příloze vyhlášky taxativně uvedena.

A k tomu přichází ještě důležitá informace.

V roce 2006 byl schválen zákon č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání, o jehož existenci rovněž logicky nebyla v příloze č. 2 vyhlášky č. 50/1978 Sb. žádná zmínka, i když se jednalo o zcela nezastupitelný nástroj pro získání a ověření úrovně odborného vzdělání v každém oboru, který může sehrát i zcela nezastupitelnou roli při snižování nezaměstnanosti v ČR. 27. Února 2013 schválila vláda usnesení č. 135, na podporu využití Národní soustavy kvalifikací a zákona č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání. Toto usnesení vlády uložilo všem ministrům zohlednit Národní soustavu kvalifikací při tvorbě vlastních právních předpisů upravujících oblasti kvalifikací a kvalifikačních předpokladů pro výkon povolání provazovat nové právní předpisy se zákonem č. 179/2006 Sb.

A tak se dostávám k další zásadní informaci:

V reakci na obsah Sektorové dohody týkající se potřebné změny obsahu předmětné vyhlášky, zejména vzhledem k plnému využití výsledků dalšího vzdělávání podle zákona č. 179/2006 Sb., na území ČR, uzavřenou mezi MŠMT, MPSV, SP ČR a HK ČR, dochází, po potřebných konzultacích, k zahájení prací expertní skupiny HK ČR na návrhu nové vyhlášky o odborné způsobilosti v elektrotechnice.

A to vzhledem k tomu, že z legislativně technických důvodů, dle vyjádření MPSV, nebylo stávající vyhlášku č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice možné pouze novelizovat. Proto byl, v souladu s výše citovaným zmocněním, vypracován nový návrh vyhlášky, který by po jeho schválení uvedené zmocnění naplnil a plně by již respektoval požadavky stávající legislativy.

Komise odborníků zahájila svoji činnost v situaci, kdy je ještě problematika odborné způsobilosti v elektrotechnice řešena stávající vyhláškou Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu č. 50/1978Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice. Komise vyšla ze skutečnosti, že v době svého vydání původní vyhláška vycházela z dlouhodobé zkušenosti z praxe a zajistila sjednocení všech tehdy platných požadavků na odbornou způsobilost fyzických osob v elektrotechnice do jednoho závazného dokumentu. Při vydání bylo pamatováno i na možnost respektovat vývoj v oblasti odborné způsobilosti udělováním výjimek z odborného vzdělání a praxe zapracováním této možnosti do ustanovení § 18.

Přes určitou nadčasovost a možnost dlouhodobé aplikace bez potřeby její novelizace se nicméně ukázalo, že některá její ustanovení již nejsou plně v souladu jak se stávající legislativou, tak zejména se současným vývojem na trhu práce v ČR, který by měl pružně reagovat na potřeby zaměstnavatelů, které jednoznačně reagují na současnou situaci snižování nákladů a využívání nových technologií a technických řešení odvíjejících se od současného stupně technického poznání i v tzv.  neelektrotechnických oborech.

Expertní komisí bylo konstatováno, aby trh práce ČR mohl pružně reagovat na současné potřeby zaměstnavatelů, je nutné dostat na trh práce dostatek kvalifikovaných pracovníků nebo alespoň zpřístupnit možnost získání nebo doplnění základních znalostí z oblasti elektrotechniky pro samostatný výkon tzv. neelektrotechnických profesí, které jsou poptávány, což podle platného znění vyhlášky č. 50/1978 Sb. bylo jen obtížně realizovatelné. Komise vzala v úvahu, že zcela novým fenoménem v oblasti vzdělávání je zákon č. 179/2006 Sb., který umožňuje získání potřebné úrovně odborného vzdělání ověřením odborných kompetencí uvedených v profesních kvalifikacích vypracovaných v souladu s tímto zákonem. Tyto aspekty byly vzaty v úvahu spolu se snahou kompletně vyřešit danou problematiku novým právním předpisem.

Řešit jednotlivé případy výjimkami ze vzdělání podle § 18 předmětné vyhlášky by bylo nesmírně zatěžující, nesystémové a neekonomické. Cílem tedy bylo zpracování nové vyhlášky, která by respektovala nejen zkušenosti ze stávajícího stavu, ale pružně nastavovala dikci vyhlášky a tak ji připravila na další rozvoj a požadavky v oboru elektrotechniky, které se ale dotýkají již i většiny tzv. neelektrotechnických oborů.

Komise odborníků HK, ve smyslu uzavřené dohody, vypracovala návrh nového znění předmětné vyhlášky.

Jak bylo již výše uvedeno, tento návrh nové vyhlášky respektoval nejen dlouholeté zkušenosti z vyhlášky č. 50/1978 Sb., které praxe potvrdila, ale kromě odstranění rozporů se stávající legislativou přinesl určitá zjednodušení v získávání a posuzování odborné způsobilosti.

Došlo k optimalizaci počtu kvalifikačních stupňů. Vytvořil se dále nový pohled na odbornou způsobilost s akceptováním systému uznávání dalšího vzdělávání prostřednictvím profesních kvalifikací vypracovaných a schválených podle zákona č. 179/2006 Sb. Přístup v posuzování odborného vzdělání se optimalizuje zejména u tzv. neelektrotechnických profesí, které ale k samostatnému výkonu potřebují disponovat odpovídajícími základními dílčími znalostmi z oblasti elektrotechniky.

V této souvislosti je ovšem třeba rovněž upozornit na zásadní skutečnost, že odborné vzdělání získané v návaznosti na zákon č.179/2006 limituje tyto pracovníky pouze k výkonu činnosti ve vztahu k elektrickým zařízením, které tento zákon řeší a nelze je použít obecně.

Jak bylo výše uvedeno, optimalizací počtu stupňů odborné způsobilosti lze předpokládat, že se sníží i administrativní zátěž při ověřování odborné způsobilosti a tak dojde ke snížení nákladů i při opakovaném ověřování odborné způsobilosti. Zpřesní se i dokladování odborné způsobilosti u nižších stupňů odborné způsobilosti. Upřesní se režim práce zkušebních komisí. Výrazněji se to projeví i v zapojení odborných pracovníků tzv. neelektrotechnických profesí, kteří absolvovali potřebné elektrotechnické profesní kvalifikace, což přispěje i ke zvýšení nejen bezpečnosti práce těchto profesí, ale i jejich kvalifikované a samostatné využití v pracovním procesu.

Znovu připomínám, že definování všech stupňů odborné způsobilosti ve vyhlášce, tedy včetně nejnižší odborné způsobilosti- pracovníci seznámení –je nezbytné i nyní pro přiřazování jednotlivých pracovníků při konkrétních činnostech vykonávaných ve vztahu k elektrickým zařízením.

 Námitka, že tato odborná způsobilost do vyhlášky nepatří, protože jsou požadavky k této odborné způsobilosti uvedeny již v zákoníku práce, a tak je zbytečné tento stupeň ve vyhlášce uvádět, svědčí o zásadním nepochopení požadavků na definování všech stupňů odborné způsobilosti a tedy i nutnosti definování požadavků pro pracovníky seznámené. Stačí si znovu přečíst § 103 odst. 2 a 3, aktuálního znění zákoníku práce, který je závazný pro všechny pracovníky organizací, a tedy ne jen pro pracovníky seznámené. Tedy je požadavek zákoníku práce závazný pro všechny stupně odborné způsobilosti.

 Pro připomnění uvádím předmětnou část zákoníku práce v aktuálním znění:

§ 103, odst. 2.

 Zaměstnavatel je povinen zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplňují jejich odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce, které se týkají jimi vykonávané práce a vztahují se k rizikům, s nimiž může přijít zaměstnanec do styku na pracovišti, na kterém je práce vykonávána, a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování. Školení podle věty první je zaměstnavatel povinen zajistit při nástupu zaměstnance do práce, a dále

a) při změně

1. pracovního zařazení,
2. druhu práce,

b) při zavedení nové technologie nebo změny výrobních a pracovních prostředků nebo změny technologických anebo pracovních postupů,

c) v případech, které mají nebo mohou mít podstatný vliv na bezpečnost a ochranu zdraví při práci.

§ 103, odst. 3.

Zaměstnavatel je povinen určit obsah a četnost školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, způsob ověřování znalostí zaměstnanců a vedení dokumentace o provedeném školení. Vyžaduje-li to povaha rizika a jeho závažnost, musí být školení podle věty první pravidelně opakováno; v případech uvedených v odstavci 2 písm. c) musí být školení provedeno bez zbytečného odkladu.  

Kromě toho se ještě vyskytl další nekvalifikovaný názor, že tento stupeň pracovníka seznámeného je možné sloučit se stupněm odborné způsobilosti pracovníka poučeného. Jak by tito „experti“ chtěli rozlišit výrazně rozdílné požadavky vztahující se na činnost vykonávanou ve vztahu k elektrickým zařízením a týkající se obsluhy a práce???

To by připustili, aby pracovníci seznámení mohli např. i pracovat na elektrickém zařízení??

A pokračuji dále:

Návrh vyhlášky vypracovaný odbornou expertní komisí složenou ze zástupců SUIP, SP ČR a HK ČR byl na pracovní úrovni průběžně konzultován s nezávislými odborníky, dalšími odborníky Svazu průmyslu ČR a Hospodářské komory ČR. Zcela samostatně byla v úzké spolupráci se zástupci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vypracována konečná podoba Přílohy č. 1 předmětné vyhlášky.

V průběhu zpracovávání návrhu vyhlášky respektovala expertní skupina důsledně jednotlivé připomínky, zejména ze strany odborných útvarů MPSV a po jejich vyhodnocení je zapracovala do návrhu.

Znovu připomínám, že výchozím podkladem byla dlouholetou praxi prověřená stávající vyhláška a z mezinárodní předpisové základny pak vybraná pozitiva evropských normalizačních doporučení v oblasti elektrotechniky (ČSN EN 50110-1 ed.3). Rozhodujícím podkladem pak soustava oborů vzdělání a NSK. Komise dále konstatovala, že návrh vyhlášky bude mít pozitivní vliv i na podnikatelské prostředí. Nebudou se zbytečně vynakládat peníze na udělování výjimek a pozitivně se to projeví i u akreditovaných institucí podle vyhlášky č. 176/2009 Sb., které připravují zájemce o zkoušku.

Návrh expertní komise HK ČR byl předán na MPSV a po připomínkách příslušných odborných útvarů ministerstva dopracován.

Při jednání na MPSV, po polovině roku 2013, byl však návrh HK ČR odmítnout a předložen oponentní návrh vyhlášky vypracovaný TIČR, který byl ještě následně, ve spolupráci s Elektrotechnickým svazem českým, upravován…… Postupně však informace o dalším průběhu prací na nové vyhlášce utichají a platnost stávající vyhlášky č.50/1978 Sb., pokračuje……….

Jsme již v roce 2018 a tak jsem dospěl k závěru, že bude vhodné předložit elektrotechnické veřejnosti tyto informace k posouzení jak dál. Přiměla mě k tomu především skutečnost, že v průběhu roku 2015 vyšla překladem norma ČSN EN 50 110-1 ed.3, která mimo jiné, jak jsem již výše uvedl, naprosto nedostatečně definuje stupně odborné způsobilosti a způsob jejich získání a následné udržování. A také proto, že stále pokračuje situace, kdy MPSV nenaplňuje požadavky uvedené v novele zákona č. 174/1968 Sb., z roku 2000.

Proto jsem se rozhodl, že návrh vyhlášky vypracovaný expertní skupinou HK ČR ještě znovu projdu a provedu, na základě svých dlouholetých zkušeností získaných zejména jako pracovník státní odborného dozoru, drobné úpravy nebo doplnění reagující na aktuální legislativní situaci a doplním návrh vysvětlujícím komentářem, ve kterém u jednotlivých ustanovení podrobně uvedu vysvětlení, získaná při aplikaci stávající vyhlášky.

Současně budu v návrhu vyhlášky reagovat i na některá pozitivní ustanovení, která jsou zapracována v ČSN EN 50 110-1, ed.3.

Návrh

VYHLÁŠKA

Ministerstva práce a sociálních věcí č ……

ze dne …….

o odborné způsobilosti v elektrotechnice

Ministerstvo práce a sociálních věcí podle § 7b odst. 1 písm. c) a d) zákona

č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění zákona č. 124/2000 Sb., a zákona č. 253/2005 Sb., stanoví:

I. oddíl

Úvodní ustanovení

§ 1

(1) Tato vyhláška stanovuje stupně odborné způsobilosti pracovníků, kteří vykonávají činnost ve vztahu k elektrickému zařízení (dále jen „činnost“), projektují elektrická zařízení, řídí činnost nebo řídí projektování elektrických zařízení v organizacích, které vyrábějí, zřizují, provozují, projektují elektrická zařízení nebo vykonávají činnost dodavatelským způsobem; dále stanovuje podmínky pro získání odborné způsobilosti a povinnosti organizací a pracovníků v souvislosti s  odbornou způsobilostí.

(2) Činností se rozumí obsluha elektrického zařízení, práce na elektrickém zařízení, práce s elektrickým zařízením a práce blízko k elektrickým zařízením. Jedná se o všechny činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickému zařízení nezbytné k uvedení elektrického zařízení do provozu, jeho provozování, včetně ukončení jeho provozu, při kterých existuje možnost (pravděpodobnost) elektrického rizika, tj. úrazu nebo poškození zdraví elektrickou energií přítomnou v elektrickém zařízení.

(3) Organizací se pro účely této vyhlášky rozumí právnická osoba a fyzická osoba podnikající podle zvláštních předpisů, pokud jde o provozování této činnosti.

(4) Za elektrická zařízení se pro účely této vyhlášky považují vyhrazená elektrická technická zařízení¹⁾ a další technická zařízení2), u nichž může dojít k ohrožení života, zdraví nebo majetku elektrickým proudem a zařízení určená k ochraně před účinky atmosférické nebo statické elektřiny (dále jen „elektrická zařízení“).

(5) Odborná způsobilost pracovníků se vztahuje vždy jen pro činnost, která je vykonávána ve vztahu k elektrickému zařízení příslušného druhu a napětí.

KOMENTÁŘ k § 1 – Úvodní ustanovení

Úprava vychází z potřeby koordinace textu vyhlášky s překladem normy ČSN EN 50110-1 ed.3 Provoz elektrických zařízení.

V odst. 1. se uvádí, že vyhláška stanovuje stupně odborné způsobilosti pracovníků a taxativně uvádí, že se odborná způsobilost pracovníků týká těch, kteří vykonávají činnost ve vztahu k elektrickému zařízení (dále jen „činnost“), kteří projektují elektrická zařízení, kteří řídí činnost nebo řídí projektování elektrických zařízení, nebo vykonávají činnost dodavatelským způsobem.

Dále je v odst. 1 uvedeno, že vyhláška stanovuje podmínky pro získání odborné způsobilosti a povinnosti organizací a pracovníků v souvislosti s  odbornou způsobilostí.

Při činnostech vykonávaných ve vztahu k elektrickému zařízení, je použita legislativní zkratka „činnost“. Důvod pro tuto formulaci objasňuje komentář k odst. 2 vyhlášky.

Pokud se týká projektování a řízení projektování, byla tato odborná způsobilost do původní vyhlášky zařazena po pečlivé analýze a měla by být i v nové vyhlášce zachována.

Jde o stupeň odborné způsobilosti pracovníků, kteří mohou, jako první, i zásadním způsobem ovlivnit budoucí kvalitu elektrického zařízení a to již od jeho výroby přes jeho zřizování až po vlastní provoz.

V  jednotlivých ustanoveních vyhláška podrobně rozvádí požadavky jak na vlastní činnost, tak na řízení činnosti, dále požadavky související s projektováním a vztahuje tyto a další požadavky k organizacím, které vyrábějí, zřizují, provozují, projektují elektrická zařízení nebo vykonávají činnost dodavatelským způsobem.

Podrobně jsou ve vyhlášce v jednotlivých §§ stanoveny podmínky pro získání odborné způsobilosti, její udržení a dále povinnosti organizací a pracovníků v souvislosti s  odbornou způsobilostí.

Ve vyhlášce nejsou upravovány vlastní postupy pracovníků a organizací při konkrétních činnostech vykonávaných ve vztahu k elektrickým zařízením. Tyto postupy a návaznost vyhlášky musí být rozpracovány vždy v místních provozně bezpečnostních předpisech vypracovaných v souladu se zákoníkem práce. Důležité je tedy respektování povinnosti organizací a pracovníků v souvislosti s  odbornou způsobilostí.

Nicméně zkušenosti ze stávající praxe, zejména z poslední doby, navodily důraznou potřebu komentář rozšířit o připomenutí zásadních povinností organizací vyplývající ze vztahu mezi odbornou způsobilostí a konkrétními požadavky předpisů regulujících vlastní činnost. Viz dále komentář k § 11.

Všimněte si znovu prosím formulace: …..při činnostech vykonávaných ve vztahu k elektrickým zařízením, se závěrem (dále jen „činnost“), která precizněji tuto legislativní zkratku vystihuje. Důvod pro tuto formulaci dále objasňuje komentář k odst. 2 vyhlášky.

V odst. 2. je podrobně rozvedeno a zpřesněno, co se rozumí činností vykonávanou ve vztahu k elektrickým zařízením. Dochází především ke zpřesnění dříve používaného pojmu v našich normách řady ČSN 34 3100 a to pojmu práce na elektrických zařízeních.

Ta je nyní definována jako práce na elektrickém zařízení, práce s elektrickým zařízením a práce blízko k elektrickým zařízením. Toto upřesnění je nezbytné, protože v předchozí definici bylo nesprávně uvedení práce v blízkosti elektrických zařízeních jako práce na elektrickém zařízení. Práce vykonávaná blízko k elektrickým zařízením nemůže být považována za práci na elektrickém zařízení.

Rovněž nebyla odlišena práce s elektrickým zařízením. Tyto pojmy je třeba v praxi od sebe důsledně rozlišovat.

V odst. 3 zásadně se zpřesňuje definice organizace s tím, že jsou tím rozuměny jak právnická, tak fyzická osoba podnikající podle zvláštních předpisů a to s podmiňujícím dovětkem. Tento dovětek je logický a zásadní, protože se vyhláška vztahuje pouze na ty organizace a podnikající fyzické osoby, pokud skutečně jde o provozování této činnosti. Pokud jde o podnikající fyzické osoby (OSVČ) je třeba z jejich strany respektovat povinnosti vztahující se jak na organizace, tak na pracovníky.

V odst. 4 dochází ke zpřesnění definice, která elektrická zařízení jsou ta, na která se působnost vyhlášky vztahuje.

Vyhrazená elektrická technická zařízení pro účely vyhlášky jsou zařízení definovaná v § 2 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č.73/2010 Sb., o stanovení vyhrazených elektrických technických zařízení, jejich zařazení do tříd a skupin a o bližších podmínkách jejich bezpečnosti (vyhláška o vyhrazených elektrických technických zařízeních).

Za další technická zařízení se pak pro účely vyhlášky považují ostatní technická zařízení, jejichž součástí jsou elektrická zařízení, tedy taková, která nenaplňují definici vyhrazeného elektrického zařízení.

Definice elektrických zařízení je ve vyhlášce uvedena pouze pro účely této vyhlášky. Tuto definici nelze tedy používat obecně v jiných případech, ale jen tehdy, jde-li o řešení vztahů mezi pracovníky s určitým stupněm odborné způsobilosti, organizací a činností vykonávanou ve vztahu k elektrickým zařízením.

Jedná se, včetně zařízení určených k ochraně před účinky atmosférické nebo statické elektřiny, o všechna elektrická zařízení s napětím nebo proudem parametrů vyšších než uznávané hodnoty bezpečnosti, tj. takových hodnot, které by mohly nebezpečně ovlivnit funkci a zdraví lidského subjektu a elektrická zařízení s proudem, napětím nebo energií takových hodnot, že by mohly ohrozit majetek (havárie, nehoda, porucha apod.). Převážně byly dříve tyto hodnoty uvedeny ve zvláštních předpisech (např. ČSN 34 1010).

V odst. 5 se nově proti původní vyhlášce zdůrazňuje, že odborná způsobilost pracovníků se vztahuje vždy jen pro činnost, která je vykonávána ve vztahu k elektrickému zařízení příslušného druhu a napětí.

§ 2

Pracovníci uvedení v § 1 odst. 1 musí být zdravotně způsobilí3) a musí splňovat podmínky stanovené touto vyhláškou.

Komentář k § 2– úvodní ustanovení

Zdravotní způsobilost je ověřována pro jednotlivé případy v rozsahu stanoveném příslušnými předpisy upravující tuto problematiku. Přihlíží se přitom k charakteru činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickému zařízení příslušného druhu a napětí. Osvědčuje se spolupráce s lékaři zaměřenými na pracovní problematiku. Požadavky jsou rozpracovány v navazujících předpisech.

Obecně komentář k členění vyhlášky:

Rozčlenění jednotlivých stupňů odborných způsobilostí ve vyhlášce je provedeno s přihlédnutím k druhům činnosti popř. úkonů vykonávaných ve vztahu k elektrickým zařízením. Současně pak i v návaznosti na výchozí odborné vzdělání.

Zásadně lze odborné způsobilosti rozdělit do dvou skupin:

a) pracovníci, u kterých není požadováno odborné vzdělání

(1) pracovnici seznámení (§ 3)

(2) pracovníci poučení (§ 4)

b) pracovníci, u kterých je požadováno odborné vzdělání

(1) pracovníci znalí (§ 5)

(2) pracovníci znalí s vyšší odbornou způsobilostí a to

– pro samostatnou činnost (§ 6)

– pro řízení činnosti prováděné dodavatelským způsobem a pro řízení provozu (§7)

– pro provádění revizí (§ 9)

(3) Pracovníci pro samostatné projektování a pracovníci pro řízení projektování (§8)

c) pracovníci s odbornou způsobilostí ve zvláštních případech (§ 10)

Odborná vzdělání jsou uvedena v příloze 1 vyhlášky a to ve vazbě na vykonávanou činnost a požadovanou dobu praxe.

Hlavním dělítkem mezi jednotlivými stupni odborné způsobilosti je skutečnost, zda pro jejich zařazení je či není požadováno odborné vzdělání.

Pracovníci bez odpovídajícího, v příloze definovaného odborného vzdělání mohou být organizací zařazeni jen do stupně odborné způsobilosti podle § 3 nebo § 4, vždy s přihlédnutím k charakteru vykonávané činnosti (výjimky viz §16 vyhlášky).

Pozor však, do těchto dvou stupňů odborné způsobilosti mohou být zařazeni i pracovníci, kteří sice mají odborné vzdělání, ale jejich pracovní zařazení využití jejich odborného vzdělání nepožaduje. Mohou to být např. pracovníci zařazení na takových stupních organizační struktury organizace, které nemají vztah k vlastní činnosti nebo řízení činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením (např. i ředitel organizace).

Zásadně pro všechny stupně odborné způsobilosti platí, že konkrétní odbornou způsobilost získá občan podle této vyhlášky až v okamžiku, když s organizací uzavře některý z pracovně právních vztahů (stane se pracovníkem organizace) a když organizace a pracovník splní všechny náležitosti vyplývající vyhlášky.

Předpokladem k zařazení do stupňů odborné způsobilosti podle § 5 až 9 je doklad o odborném vzdělání a podle stupně odborné způsobilosti i příslušné doklady o délce získané praxe vykonané ve vztahu k elektrickému zařízení příslušného druhu a napětí.

Před uzavřením některého z pracovně právních vztahů, má tedy občan pouze předpoklady k získání konkrétní odborné způsobilosti!! Viz podmínky uvedené v předchozím odstavci.

Když pracovník ukončí pracovně právní vztah nebo dojde k jeho změně, pozbývá jeho konkrétní odborná způsobilost aktuální platnost. Opět je v situaci, kdy má pouze předpoklady k opětnému získání konkrétní odborné způsobilosti!  Při uzavírání nového vztahu platí předchozí podmínky.

II. oddíl

Odborná způsobilost pracovníků

§ 3

Pracovník seznámený

(1) Pracovník seznámený je ten, který byl organizací, s ohledem na charakter a rozsah jeho činnosti, seznámen s předpisy o zacházení s elektrickými zařízeními, v potřebném rozsahu školen a upozorněn na možné ohrožení těmito zařízeními4).

(2) Organizace je povinna stanovit obsah seznámení a školení s ohledem na charakter a rozsah činnosti, kterou má pracovník uvedený v odstavci 1 vykonávat.

Organizace dále rozhodne kdy, popř. v jakých lhůtách, bude seznámení a školení opakováno, popř. stanoví, v jakých lhůtách zajistí ověření znalostí.

(3)Seznámení, upozornění a školení podle odstavce 1 provede organizací pověřený pracovník s odbornou způsobilostí odpovídající charakteru a rozsahu činnosti a pořídí o tom zápis, který podepíše spolu s pracovníkem seznámeným.

Komentář k § 3 – Pracovník seznámený

Na základě praktických zkušeností získaných při aplikaci stávající vyhlášky je provedena úprava dřívější dikce tohoto ustanovení. Upravuje se úvodní definice s odkazem na požadavky § 103 odst. 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v aktuálním znění, kde se upřesňují povinnosti organizace k těmto pracovníkům. Zákoník práce požaduje, mimo jiné, zajištění školení.

To platí samozřejmě pro všechny stupně odborné způsobilosti. Proto je, proti dřívější definici, zařazena podmínka školení, jako nová povinnost organizace pracovníka i školit.

Zařazení tohoto stupně odborné způsobilosti ve vyhlášce je nezbytné při přiřazování těchto pracovníků při konkrétních činnostech vykonávaných ve vztahu k elektrickým zařízením.

Jde o definování požadavků na základní odbornou způsobilost s ohledem na činnost, kterou mohou tito pracovníci vykonávat ve vztahu k elektrickým zařízením.

Dřívější označení odborné způsobilosti tzv. osoby bez elektrotechnické kvalifikace bylo již v předchozí vyhlášce nahrazeno novým názvem pracovníci seznámení. Ke změně označení názvu odborné způsobilosti bylo přikročeno z toho důvodu, že docházelo při aplikaci předpisů často k záměně tohoto stupně odborné způsobilosti s odbornou způsobilostí pracovníka poučeného, který byl ve smyslu tehdy platného ustanovení ČSN 34 3100 rovněž deklarován jako osoba bez elektrotechnické kvalifikace.

Toto důrazné rozlišení názvem již odstranilo chybné zařazování pracovníků do jednotlivých stupňů odborné způsobilosti.  Porovnáním požadavků uvedených pro činnost pracovníků seznámených a pracovníků poučených v normách ČSN 34 3108 a ČSN 34 3100 bylo odůvodněno rozdělení pracovníků, u kterých není požadováno odborné vzdělání do těchto dvou stupňů odborné způsobilosti.

Zatím co pracovníci seznámení mohli ve smyslu tehdejších prováděcích předpisů (ČSN 34 3100) samostatně obsluhovat jen jednoduchá elektrická zařízení malého a nízkého napětí, případně mohli pracovat v blízkosti živých částí elektrických zařízení, za stanovení závazných podmínek, – tedy pozor –  nemohli na elektrickém zařízení pracovat, tak pracovníci poučení mohli kromě obsluhy vykonávat i přesně vymezenou činnost klasifikovanou názvoslovím jako práce na elektrickém zařízení nebo v blízkosti živých částí elektrického zařízení.

Pozor však na možnosti činností těchto pracovníků jak jsou odchylně popisovány v ČSN EN 50 110-1 ed.3!!!  A také v TNI 34 3100!!!

Tyto možnosti činností, uvedené v těchto citovaných předpisech, jsou bohužel v některých případech v přímém protikladu s dřívějšími požadavky a mohou v praxi přinést nebezpečné situace.

Projděte si např. podrobně ustanovení ČSN EN 50 110-1 ed.3 a uvidíte, jaké činnosti tato norma nově dovolila osobám (pracovníkům) nesprávně definovaným (přeloženým) pracovníkům seznámeným. V některých ustanoveních je tímto normou dovoleno i pracovat na elektrickém zařízení, navíc i pod napětím za stanovených podmínek, což bylo dřívějšími předpisy výslovně zakázáno.

Stejně tak je to dovoleno např. pro práci na elektrickém zařízení podle pokynů v příloze č. 7 TNI 34 31 00. Tak pozor při stanovování aplikací a postupů v místních provozně bezpečnostních předpisech, za jejichž obsah plně organizace odpovídá.

Poznámka: k těmto disproporcím došlo při transferu (překladu evropské normy) pojmu laik na osobu seznámenou v normě ČSN EN 50 110-1 ed.2. Tato norma má však v preambuli uvedeno, že pro laiky neplatí. Na tuto skutečnost bylo ÚNMZ upozorněno ovšem zatím bez jeho reakce.

(1) Nově jsou povinnosti organizace vloženy v odst. 2

(2) Organizace je povinna stanovit obsah seznámení a školení s ohledem na charakter a rozsah činnosti, kterou má pracovník uvedený v odstavci 1 vykonávat ve vztahu k elektrickému zařízení.

Nově je zde zařazeno ustanovení, které na organizaci vyžadují příslušná ustanovení zákoníku práce.

(3) U této skupiny pracovníků existují určité konkrétní činnosti, pro které nestačí jen seznámení, ale je potřeba provést konkrétní školení (jako na příklad u obsluhy elektrického zařízení, kdy je pracovníkovi dovolena výměna např. závitových popř. přístrojových pojistek, či žárovek apod., tedy úkonů, definovaných názvoslovím jako obsluha elektrického zařízení.)

Obvykle organizace zajistí vypracování osnovy seznámení, upozornění a školení, která jsou přizpůsobena charakteru činnosti, kterou bude pracovník vykonávat. Tato osnova se následně stává základním obsahem zápisu a tak bude prokazatelným dokladem.

Vždy je nutno vycházet z požadavků uvedených v místním provozně bezpečnostním předpise, vypracovaným na podkladě požadavků uvedených v zákoníku práce.

Opět je třeba důrazně upozornit, že zápis o provedeném seznámení a upozornění se vyhotovuje vždy až v okamžiku, kdy všechny požadované úkony byly provedeny. Pouhá prezenční listina není dostatečným dokladem. Mohlo dojít např. k odvolání pracovníka v průběhu seznamování, upozorňování či školení a tak by se v případě následného kolizního jednání pracovníka tento pracovník mohl hájit, že nebylo vše prokazatelně v celém rozsahu splněno. Prezenční listina se někdy vyplňovala na začátku úkonů, nikoliv až po jejich ukončení. Tak tedy prezenční listinu dávat k podpisu až po ukončeném seznámení, upozornění a školení. A připomínám nechat podepsat na závěr zápis.

Při naplňování požadavků vyhlášky pro tento stupeň odborné způsobilosti je nicméně optimální postupovat dříve osvědčeným postupem tak, že seznámení, upozornění a školení provede organizací pověřený pracovník, jehož znalosti si již organizace dříve ověřila; je samozřejmé, že organizace určí kvalifikovaného pracovníka s dostatečnou praxí, který bude zárukou, že povinnosti organizace budou ve vztahu k novému pracovníkovi zajištěny kvalitně, odpovědně a v požadovaném rozsahu. Tento úkon musí zajistit organizace vždy před zahájením činnosti každého nového pracovníka v organizaci a dále v případech uvedených v zákoníku práce. Pověření pracovníci musí pro svoji činnost dostat od organizace příslušné dispozice.

Tyto postupy ostatně platí i ve všech ostatních případech u dalších stupňů odborné způsobilosti.

§ 4

Pracovník poučený

(1) Pracovník poučený je ten, který byl organizací, s ohledem na charakter a rozsah jeho činnosti, seznámen s předpisy pro činnost, školen v této činnosti, upozorněn na možné ohrožení elektrickými zařízeními a seznámen s poskytováním první pomoci při úrazech elektrickým proudem.

(2) Organizace je povinna stanovit obsah seznámení a dobu školení s ohledem na charakter a rozsah činnosti, kterou má pracovník uvedený v odstavci 1 vykonávat a zajistit ověřování znalostí tohoto pracovníka ve lhůtách, které předem určí.

(3) Seznámení, školení, upozornění a ověření znalostí podle odstavců 1 a 2, půjde-li pouze pro obsluhu elektrických zařízení, provede organizací pověřený pracovník s odbornou způsobilostí odpovídající charakteru a rozsahu činnosti, a půjde-li o ostatní činnost, tak pracovník s některou z odborných způsobilostí uvedených v § 5, 6, 7 a 9 a to opět podle charakteru a rozsahu činnosti; pořídí o tom zápis, který podepíše spolu s pracovníkem poučeným.

Komentář k § 4 – Pracovník poučený

Přístup organizace zůstává prakticky ve stejném rozsahu jako u předchozí vyhlášky, praxe uvedené požadavky potvrdila a tak není třeba ustanovení tohoto § měnit nebo doplňovat. Dochází pouze k terminologickým úpravám.

Na základě praktických zkušeností získaných při aplikaci stávající vyhlášky je provedena úprava dřívější dikce tohoto ustanovení. Upravuje se úvodní definice a odkazem na § 103 odst. 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce v aktuálním znění, kde se upřesňují povinnosti organizace k těmto pracovníkům.

Tento stupeň odborné způsobilosti je ve svých požadavcích v zásadě shodný s požadavky pro dříve platný stupeň odborné způsobilosti.  Upřesněním této definice byla již vyloučena chybná záměna tohoto stupně odborné způsobilosti s pracovníky seznámenými (§ 3 vyhlášky). Rozdíl těchto dvou stupňů odborné způsobilosti je zřejmý již z jejich definic uvedených v § 3 a § 4 vyhlášky.

Definice tohoto stupně odborné způsobilosti byla již v předchozí vyhlášce zpřesněna zejména o povinnost organizace seznámit pracovníky s předpisy pro činnost vykonávanou ve vztahu k elektrickým zařízením a zejména školit je v této činnosti a následně ověřit jejich znalosti. Opět je třeba připomenout důležitost vyhotovení dokumentu o ověření znalostí.

V praxi se osvědčilo doporučení, kdy se v zápise uvedla závěrečná klauzule, kterou pracovník stvrzuje, že všechny předepsané úkony směrem k němu byly provedeny, že všemu rozumí a nežádá další doplnění nebo vysvětlení. Tím se předejde případným kolizím v budoucnu.

Je logické, že organizace musí, s přihlédnutím k charakteru a rozsahu činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickému zařízení příslušného druhu a napětí, vždy předem stanovit, jak tyto povinnosti bude pracovník plnit, a to ještě dříve než zahájí školení těchto pracovníků.

Je vhodné, aby si organizace vypracovala pro jednotlivé skupiny pracovníků poučených písemnou formou osnovy, včetně časových údajů, tj. do kdy musí proběhnout školení. Dále konkrétně pověřit pracovníky, kteří budou povinnosti organizace zajišťovat pro oblast obsluhy, a rovněž pověřit pracovníky, kteří budou povinnosti organizace zajišťovat pro oblast práce na elektrických zařízeních, práce s elektrickými zařízeními a práce (úkony) blízko k elektrickým zařízením. Pověření pracovníci organizace musí pro svoji činnost dostat od organizace příslušné dispozice. Musí mít rovněž pro tyto úkony odpovídající odbornou způsobilost.

Je zásadně důležité, aby organizace přesně definovala, které činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením určila (definovala) jako obsluhu a které jako práci, včetně dalších základních názvosloví (viz místní provozně bezpečnostní předpis). To je nesmírně zásadní pro další činnost nejen pracovníků poučených, ale i všech ostatních pracovníků, kteří budou např. jejich činnost řídit. Platí to samozřejmě pro všechny kategorie pracovníků.

Tyto požadavky se sice liší od dříve platných ustanovení, které byly uvedeny v ČSN 34 3100, nebyly však požadavkem novým, protože již i v tehdy platném vl. nař. č. 54/1975 Sb., kterým se prováděl zákoník práce, bylo v § 35 písm. d) požadováno pravidelné ověřování znalostí pracovníků. Organizace je tedy povinna ve smyslu vyhlášky stanovit pravidelnost ověřování znalostí pracovníků. Aktuálně platný zákoník práce tuto filozofii nemění.

Zpracovatelé vyhlášky znovu zvažovali spolu s aktivem účastníků, v připomínkovém řízení vyhlášky, zda je možné a účelné stanovit lhůty přímo a jednoznačně.

Charakter činností na elektrických zařízeních může být však v jednotlivých organizacích natolik odlišný, že je nutné ponechat tato rozhodnutí na organizaci, která vždy s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám v organizaci stanoví lhůty sama.

Znovu je třeba zdůraznit, že vždy ještě před zahájením činnosti pracovníka vykonávané ve vztahu k elektrickému zařízení musí být lhůty ověření jeho znalostí stanoveny. Tím se zabrání diskusím, zejména v případech, kdy dojde k úrazu nebo nehodě, zda již měly nebo neměly být znalosti pracovníků ověřeny.

§ 5

Pracovník znalý

(1) Pracovník znalý je ten, který

a) má ukončené odborné vzdělání uvedené v příloze č. 1 a

b) po zaškolení složil zkoušku v rozsahu stanoveném v § 13 odst. 1.

(2) Zaškolení a zkoušku uvedené v odstavci 1 je povinna zajistit organizace. Obsah a délku zaškolení (praxe) stanoví organizace s ohledem na charakter a rozsah činnosti, kterou má pracovník znalý vykonávat. Dále je organizace povinna zajistit nejméně jednou za tři roky jeho přezkoušení.

(3) Zaškolení provede organizací pověřený pracovník s odbornou způsobilostí odpovídající charakteru a rozsahu činnosti, kterou má pracovník znalý vykonávat. Zkoušku nebo přezkoušení podle odstavce 2 provede organizací pověřený pracovník s některou z odborných způsobilostí uvedených v § 6, 7 a 9; pořídí o tom zápis, který podepíše spolu s pracovníkem znalým.

Komentář k § 5 – Pracovník znalý

Praxe potvrdila oprávněnost požadavků uvedených v předchozí vyhlášce, došlo pouze k drobné formulační a sjednocující úpravě s ostatními stupni odborné způsobilosti.

Požadavky dříve platného čl. 34 ČSN 34 3100 byly někdy organizacemi mylně chápány tak, že tito pracovníci jsou již ti, kteří jsou vyučeni nebo mají ukončenou vzdělání elektrotechnického oboru (směru). V čl. 34 odst. 2 (citováno z prvního vydání normy v roce 1967) bylo však již tehdy uvedeno, že tyto osoby mohou teprve až po odborném zácviku a složení zkoušky ze znalostí této a příslušných přidružených norem činnost vykonávat.  A v tomto článku bylo citováno, jakou činnost mohou vykonávat.

Vyhláškou je tak znovu stanoveno, že činnost vykonávanou ve vztahu k elektrickým zařízením mohou tito pracovníci vykonávat až po skončení zaškolení (odborném zácviku) a složení zkoušky.

Definicí uvedenou ve vyhlášce byly již tyto nejasnosti odstraněny. Logický je i základní požadavek výchozího odborného vzdělání uvedený v příloze 1 vyhlášky.

Současně je třeba na tomto místě upozornit, že organizace musí zajistit, aby tito pracovníci byli při své činnosti vždy řízeni pracovníky, kteří mají některou z  odborných způsobilostí uvedených v § 6, 7 alt. 9.

Tedy pracovníci znalí nemohou činnost vykonávanou ve vztahu k elektrickým zařízením vykonávat samostatně v těch organizacích, kde by nebylo zajištěno, že jejich činnost bude ještě řízena a kontrolována dalším pracovníkem s odpovídající odbornou způsobilostí (dle § 6 nebo §7). Při některých specifických činnostech, jako jsou revize elektrických zařízení, mohou být řízeni i revizními techniky (§ 9). V tomto případě však musí organizace splnit, s ohledem na odbornou způsobilost revizního technika, ještě další podmínky, podmiňující případy, kdy revizní technik může řídit ještě další pracovníky. Tyto případy jsou podrobně vysvětleny v komentáři k § 11 vyhlášky.  Revizní technik musí mít v těchto případech, kromě své odborné způsobilostí (§9), ještě odbornou způsobilost podle § 6 nebo 7, a to podle počtu pracovníků ve skupině.

Dále je zde upřesněn způsob zaškolení, kdy se zdůrazňuje povinnost organizace stanovit obsah a délku zaškolení s ohledem na charakter činnosti, kterou budou pracovníci vykonávat. Opět, stejně jako v § 4 odst. 2. vyhlášky, je potřebné, aby obsah a délku zaškolení stanovila organizace předem.

Organizace, až na výjimečné případy, stanovuje obsah a délku zaškolení těchto pracovníků obvykle tak, aby vlastní zkouška mohla být vykonána ještě před uplynutím zkušební doby (viz zákoník práce).

S ohledem na vnější okolnosti, popř. na kvality pracovníka, je možné operativně doplnit nebo upravit obsah nebo délku zaškolení. Snad ani není zapotřebí zdůrazňovat, že tyto změny musí mít organizace prokazatelně doloženy.

Obdobně jako v komentáři k předchozím §§ vyhlášky je v tomto § rozveden postup organizace při zaškolení, zkoušce a přezkoušení. Stanoví se odborná způsobilost pracovníka, který provede zaškolení, zkoušku nebo přezkoušení. V jednotlivých případech, tj. v případě zaškolení, zkoušky nebo přezkoušení nemusí jít vždy o stejného pracovníka, který bude tyto jednotlivé úkony zajišťovat. Pověření pracovníků uvedenými úkony je potřebné dokladovat, aby se předešlo případným nedorozuměním. Organizace musí splnění této povinnosti věnovat odpovídající pozornost. V této souvislosti je zapotřebí upozornit na požadavky uvedené v § 11 odst. 6 vyhlášky, který požaduje, aby každý ze zaškolovaných pracovníků, popř. i skupina pracovníků, měli (s ohledem na charakter činnosti, která bude vykonávána) určeného pracovníka nebo pracovníky, kteří budou za ně plně odpovídat po dobu zaškolování.

Stejně pečlivě musí postupovat organizace, při určení pracovníků, kteří po zaškolení vyzkoušejí pracovníky a nejpozději do uplynutí tříleté lhůty přezkoušejí. Samozřejmým předpokladem je, že tito pracovníci mají znalosti pro předpokládaný rozsah činnosti již dříve ověřeny a jejich ověření je platné.

Pokud je při zaškolování vykonávána činnost ve vztahu k elektrickým zařízením pod napětím, nebo v blízkosti částí pod napětím, může tuto činnost vykonávat zaškolovaný pracovník jen pod dozorem pověřeného pracovníka. V ostatních případech je podle charakteru vykonávané činnosti a postupně nabývaných odborných znalostí činnost zaškolovaného pracovníka vykonávána buď pod dozorem, s dohledem nebo podle pokynů pracovníka pověřeného zaškolením. Jakým způsobem v případech, kdy jde o činnost, která je vykonávána ve vztahu k elektrickým zařízením bez napětí, bude pověřený pracovník postupovat, může rozhodnout i on sám. Vždy však s přihlédnutím k charakteru vykonávané činnosti a odborným znalostem zaškolovaného pracovníka.

 V této souvislosti je třeba opět připomenout, že stejně jako je nezbytné přesně definovat pojmy obsluha a práce, blízkost a ostatní pojmy, je nezbytné přesně definovat i pojmy dozor, dohled a pokyny, tedy co se rozumí prací pod dozorem, prací s dohledem a prací podle pokynů.

 POZOR v této souvislosti na skutečnost, která vznikla zrušením ČSN řady ČSN 34 3100 Bezpečnostní předpisy pro obsluhu a práci na elektrických zařízeních. V současné době je nezbytné, aby organizace uvedenou absenci předpisů nahradily vypracováním místních provozně bezpečnostních předpisů vypracovaných v souladu s požadavky zákoníku práce, ve kterých budou podrobně rozpracována pravidla pro činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením platná pro organizaci.

§ 6

Pracovník pro samostatnou činnost

(1) Pracovník pro samostatnou činnost je pracovník znalý s vyšší odbornou způsobilostí, který

a) má ukončené odborné vzdělání uvedené v příloze č. 1 a

b) má alespoň nejkratší požadovanou praxi uvedenou v příloze č. 1 a

c) prokázal složením další zkoušky v rozsahu stanoveném v § 13 odst. 1 znalosti potřebné pro samostatnou činnost.

(2) Zkoušku pracovníka uvedeného v odst. 1 a jeho přezkoušení nejméně jednou za tři roky je povinna zajistit organizace.

(3) Zkoušku nebo přezkoušení provede organizací pověřená tříčlenná zkušební komise, jejíž nejméně jeden člen musí mít některou z odborných způsobilostí uvedených v § 7 a 9. Z členů komise jmenuje organizace předsedu. Komise pořídí o zkoušce zápis, který podepíší všichni její členové i zkoušený pracovník.

Komentář k § 6 – Pracovník pro samostatnou činnost

Pracovník pro samostatnou činnost je první odbornou způsobilostí ze skupiny pracovníků znalých s vyšší odbornou způsobilostí.

Ve smyslu dříve platných předpisů (vyhláška MPE, č. 95/1961 Sb., a ČSN 34 3100) byli tito pracovníci zařazováni jen jako pracovníci znalí. Vyhláškou č. 50/1978 Sb., byli zařazeni do kategorie pracovníků znalých s vyšší kvalifikací, čímž je jim umožněno vykonávat širší rozsah činností, popř. i funkci vedoucího pracovní skupiny (vedoucího práce). Je to dáno tím, že byly zejména zpřesněny požadavky na jejich zaškolení a ověření znalostí.

Z definice tohoto stupně odborné způsobilosti je patrná návaznost na předcházející stupeň odborné způsobilosti. Aby pracovník mohl být zařazen do tohoto stupně odborné způsobilosti  je nutné, aby organizace nejdříve ověřila jeho znalosti jako pracovníka znalého. Po předepsané době praxe, s přihlédnutím k termínu předcházející zkoušky, kterou byl pracovník zařazen do stupně odborné způsobilosti pracovníka znalého, je tato další zkouška prakticky nástavbou předchozího ověření znalostí. Při této další zkoušce se zkušební komise zaměřuje nejen na ověřování znalostí, které jsou rozhodné pro výkon samostatné činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením, ale také na ověření znalostí a schopnosti řídit ještě jednoho dalšího pracovníka, jehož činnost vyžaduje odbornou způsobilostí nejméně podle § 5 (viz § 11 odst. 3 vyhlášky).

V případě, že organizace má pouze dva pracovníky, které pověřuje činností vykonávanou ve vztahu k elektrickým zařízením vyžadující odbornou způsobilostí nejméně podle § 5, musí zajistit, aby jeden z nich měl odbornou způsobilostí podle § 6. Bylo by vhodnější, aby jeden z nich měl odbornou způsobilostí podle § 7.

Poznámka: všimněte si prosím, že je neustále opakováno „odbornou způsobilost nejméně podle § 5“. Rozhodující při posuzování jednotlivých činností je vždy skutečnost, zda konkrétní činnost vyžaduje tuto odbornou způsobilostí (tedy odbornou způsobilost nejméně podle § 5).

Pokud má organizace pouze jednoho pracovníka s odbornou způsobilostí podle § 6, je nutné si uvědomit, že již nikdo další v organizaci nemá obvykle možnost kontrolovat činnost tohoto pracovníka (viz komentář k § 11 odst. 3 a 4 vyhlášky).  Jde nejen o kontrolu dodržování předpisů k zajištění bezpečnosti práce při vlastní činnosti, ale i o posouzení kvality prováděné práce, kterou může z odborného hlediska, a to ještě obvykle s odstupem času, posoudit např. až revizní technik při periodické nebo mimořádné revizi elektrického zařízení. Proto se doporučuje, aby tento pracovník měl odbornou způsobilost podle § 7. Toto doporučení není ovšem jednoznačně zavazující. Podle okolností by si to měla organizace sama rozhodnout.

V organizacích, kde je pouze jeden nebo jsou jen dva pracovníci, obvykle dochází k ověřování znalostí pracovníka mimo vlastní organizaci, a tak je nezbytné, aby organizace upozornila zkušební komisi, že je potřebné ověřit znalosti pracovníka mimo jiné i s ohledem na skutečnost, že v organizaci není již jiný pracovník se stejnou nebo vyšší odbornou způsobilostí. Součástí ověřování znalostí musí být mimo jiné především místní provozně bezpečnostní předpisy.

Tito pracovníci mohou, v souladu s jejich znalostmi, vykonávat činnost ve vztahu k elektrickým zařízením v souladu s prováděcími předpisy samostatně.

V této souvislosti je ještě vhodné porovnat a vysvětlit pojmy sám a samostatně a to ve vazbě na činnost pracovníka vykonávanou ve vztahu k elektrickým zařízením. Požadavek sám (terminologie, která byla používaná v ČSN) znamená, že tuto činnost mohou pracovníci znalí vykonávat pouze za předpokladu, že jejich činnost je v organizaci řízena a kontrolována pracovníky s předepsanou odbornou způsobilostí, tj. pracovníky nejméně s odbornou způsobilostí podle § 6. Nemusí být tedy při činnostech těchto pracovníků na jejich pracovišti přítomen další pracovník s vyšší odbornou způsobilostí (§6 případně vyšší). Pozor však na případy činností, kdy byl dříve platnými předpisy (normy řady ČSN 34 3100) určen požadavek pro práce charakteru vyžadujících dozor.

Požadavek samostatně, který je uveden i v označení tohoto stupně odborné způsobilosti, pak již dovoluje činnost pracovníka s odbornou způsobilostí podle § 6 bez dalšího řízení pracovníkem s vyšší odbornou způsobilostí.

Znovu je nutné zdůraznit, že pracovníci pro samostatnou činnost (tedy pracovníci znalí s vyšší odbornou způsobilostí nezískají tuto odbornou způsobilostí automaticky po určité době předepsané praxe, ale až po úspěšně vykonané zkoušce.

Vrátíme se ještě k důležitému upozornění na povinnosti zkušební komise, zejména v případech, kdy jsou zkoušky vykonávány zkušební komisí jiné organizace.

Ve vyhlášce je v jejím §13 odst. 1 písm. b) uvedeno, že předmětem zkoušek a přezkoušení jsou –   viz citace: „místní pracovní a technologické postupy, provozní a bezpečnostní pokyny, příkazy, směrnice a návody k obsluze, které souvisí s činností na elektrickém zařízení příslušného druhu a napětí, kterou má zkoušený pracovník vykonávat popřípadě řídit.“ a tak je nezbytné, aby externí zkušební komise měla tyto dokumenty k dispozici!!

V praxi se však bohužel vyskytuje postup, kdy „externí zkušební komise“ tyto dokumenty nemají k dispozici a tak to obvykle řeší tak, že do dokladů ze zkoušky (zápisu) vkládají dovětek, že tuto povinnost vůči pracovníkovi musí splnit jeho organizace. Tím si tato externí komise vytváří vlastně pro sebe alibi, ale ve skutečnosti to v praxi znamená, že organizace, která pracovníka ke zkoušce nebo přezkoušení  vyslala pochybila, protože zkušební komisi předepsané doklady nedala. A je tady uzavřený kruh. Bez ověření zmíněných dokladů dle §13 odst. 1 písm. b) vyhlášky nemůže osvědčení nabýt platnost. Externí zkušební komise podklady nedostala a vlastní organizace na jejich ověření nemá možnost jak požadavek vyhlášky splnit. Protože nemá pro ustanovení vlastní zkušební komise kvalifikované pracovníky. Vždyť protože nemá možnost ustavit vlastní zkušební komisi si zadala vyzkoušení externě. Proto musí vysílající organizace na tuto podmínku důsledně dbát.

Často se také nesprávně stává, že externí zkušební komise zkoušenému pracovníkovi  osvědčení  vydá a ten je přesvědčen, že je vše tak jak má být a že je to vše v pořádku.

Vždy platí, že externí zkušební komise osvědčení pouze formuluje a vydá s tím, že platnost osvědčení nabývá až okamžikem potvrzení organizací pracovníka.

Osvědčení a všechny příslušné doklady o zkoušce nebo přezkoušení musí externí zkušební komise předat vždy jen žadateli, který si ověření u ní zadal. V každém případě by měla tato komise žadatele (organizaci) upozornit na podmínky platnosti osvědčení.

POZOR. Znovu je třeba připomenout, že tyto externí zkušební komise nemají kompetenci vydávat osvědčení, které by mělo okamžitou platnost, protože vydání osvědčení má kompetenci vydat pouze organizace pracovníka (viz § 14 odst. 1 vyhlášky). Teprve podpisem odpovědného pracovníka organizace nabývá osvědčení platnost. Porušení tohoto požadavku vyhlášky může případně v budoucnu zakládat rozpory při posuzování plnění povinností organizace vůči pracovníkovi např. při pracovních úrazech apod.

§ 7

Pracovník pro řízení činnosti prováděné dodavatelským způsobem a pracovník pro řízení činnosti v provozu

(1) Pracovník pro řízení činnosti prováděné dodavatelským způsobem a pracovník pro řízení činnosti v provozu jsou pracovníci znalí s vyšší odbornou způsobilostí, který

a) má ukončené odborné vzdělání uvedené v příloze č. 1 a

b) má alespoň nejkratší požadovanou praxi uvedenou v příloze č. 1 a

c) prokázal složením další zkoušky v rozsahu stanoveném v § 13 odst. 1 znalosti potřebné pro samostatnou činnost a pro řízení činnosti prováděné dodavatelským způsobem resp. pro řízení činnosti v provozu.

(2) Zkoušku pracovníků uvedených v odstavci 1 a jejich přezkoušení nejméně jednou za tři roky je povinna zajistit organizace.

(3) Zkoušku nebo přezkoušení pracovníků uvedených v odstavci 1 provede organizací pověřená alespoň tříčlenná zkušební komise, jejíž nejméně dva členové musí mít odbornou způsobilost uvedenou v odstavci 1 popřípadě v § 9. Z členů komise jmenuje organizace předsedu. Komise pořídí o zkoušce zápis, který podepíší všichni její členové i zkoušení pracovníci. O termínu a místě konání zkoušek nebo přezkoušení organizace prokazatelně uvědomí místně příslušný oblastní inspektorát práce alespoň čtyři týdny před konáním zkoušky nebo přezkoušení.

Komentář k § 7 – Pracovník pro řízení činnosti prováděné dodavatelským způsobem a pracovník pro řízení provozu

Sloučením dřívějšího § 8 s § 7 dochází k přečíslování dalších §§ vyhlášky proti původnímu číslování. V požadavcích dochází ke zpřesnění. Pracovníci s touto odbornou způsobilostí mohou kromě řídící činnosti také vykonávat konkrétní činnost ve vztahu k elektrickým zařízením samostatně. Dikce předchozí vyhlášky byla nesprávně interpretována. Tato skutečnost je uvedena i ve zpřesněné formulaci ve vzoru vydávaného osvědčení. Ostatně to logicky vyplývá ze skutečnosti, kdy tento pracovník je zařazen do skupiny pracovníků znalých s vyšší odbornou způsobilostí, kterým dřívější formulace v tehdy platných ČSN řady ČSN 34 3100 možnost samostatně vykonávat konkrétní činnost ve vztahu k elektrickým zařízením jednoznačně dovolovala.

V odst. 3 se upřesňuje povinnost organizace jmenovat předsedu zkušební komise.

Vypouští se požadavek oznamování termínu zkoušek nebo přezkoušení také příslušnému energetickému závodu. Dle vyjádření zástupců těchto organizací se účast zástupců prakticky neuplatňovala, vzhledem k tomu, že požadavky energetiky byly uplatňovány jinou, optimálnější cestou.

Jde o druhý stupeň odborné způsobilosti zařazený do kategorie pracovníků znalých s vyšší odbornou způsobilostí.

Výběru těchto pracovníků ke zkouškám musí organizace věnovat největší pozornost, protože se jedná o pracovníky, kteří jsou po úspěšně vykonané zkoušce organizací obvykle pověřováni vedením všech pracovníků vykonávajících činnost vykonávanou ve vztahu k elektrickým zařízením v organizaci nebo jsou určeni jako zástupci těchto pověřených pracovníků (§ 11 odst. 4 vyhlášky).

Ke zkouškám musí být vybíráni organizací jen pracovníci s dostatečnou praxí (předepsanou nejkratší praxí podle přílohy 1 vyhlášky) vykonávanou ve vztahu k elektrickým zařízením příslušného druhu a napětí. Rozsah zkoušky je dán v § 13 vyhlášky, přičemž se přihlíží k rozsahu dříve vykonaných zkoušek.

Jak bylo již výše uvedeno, pracovníci s touto odbornou způsobilostí jsou pak organizacemi obvykle pověřováni ve smyslu § 11 odst. 4 vyhlášky vedením všech pracovníků organizace, jejichž odborná způsobilost je nejméně podle § 5, popř. vedením větší skupiny pracovníků, která vykonává činnost samostatně. Jde např. o případy dodavatelské činnosti, kdy má organizace několik takovýchto skupin pracovníků, kteří provádějí třeba i dlouhodobé montáže např. investičních celků (staveb) na různých místech zcela samostatně. Obdobný příklad by bylo možné aplikovat na činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením ve vlastních zařízeních ve velkých organizacích. Je proto zapotřebí, aby jejich znalosti byly z tohoto pohledu ověřovány.

Přezkoušení pracovníků provádí opět tříčlenná zkušební komise pověřená organizací. Platí zde opět stejná vysvětlení, jako jsou uvedena k § 6 odst. 3 vyhlášky

Tito pracovníci mají při zkouškách podle § 13 vyhlášky ověřovány znalosti s přihlédnutím k rozsahu dříve vykonaných zkoušek.

Znalosti těchto pracovníků se často ověřují mimo vlastní organizaci. Způsob jakým bude zajištěno ověření znalostí těchto pracovníků je vhodné dohodnout např. s nadřízenou organizací, pokud ovšem takováto organizační struktura existuje.

Nejvhodnější je ověření znalostí pracovníků komisí určenou touto nadřízenou organizací. Organizace tím získají pracovníky s ověřenými znalostmi, kteří pak jako členové zkušební komise mohou zajistit jednotné provádění zkoušek ve vlastní organizaci. Tím se rovněž dosáhne jednotný postup ve všech podřízených organizacích.

0 termínu a místu konání zkoušek nebo přezkoušení musí organizace prokazatelně uvědomit místně příslušný oblastní inspektorát práce. Povinnost zúčastnit se zkoušek nebo přezkoušení není u tohoto orgánu dozoru závazná. Jde o ohlašovací povinnost a oni sami se rozhodnou, podle svých zkušeností, zda se zúčastní.

§ 8

Pracovník pro samostatné projektování a pracovník pro řízení projektování

(1) Pracovník pro samostatné projektování a pracovník pro řízení projektování je ten, který

a) má ukončené odborné vzdělání uvedené v příloze č. 1 a

b) má alespoň nejkratší požadovanou praxi uvedenou v příloze č. 1 a

c) prokázal složením zkoušky znalost povinností vyplývajících z této vyhlášky, předpisů k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení a z předpisů souvisejících s projektováním.

(2) Zkoušku pracovníků uvedených v odstavci 1 a jejich přezkoušení nejméně za tři roky je povinna zajistit projektující organizace.

(3) Zkoušku nebo přezkoušení provede organizací pověřená alespoň tříčlenná zkušební komise, jejíž nejméně jeden člen musí mít odbornou způsobilost uvedenou v odstavci 1 nebo v § 7 popřípadě v § 9. Z členů komise jmenuje organizace předsedu. Komise pořídí o zkoušce nebo přezkoušení zápis, který podepíší všichni její členové i zkoušený pracovník. O termínu a místě konání zkoušek nebo přezkoušení organizace prokazatelně uvědomí místně příslušný oblastní inspektorát práce alespoň čtyři týdny před konáním zkoušky nebo přezkoušení.

Komentář k § 8 – Pracovník pro samostatné projektování a pracovník pro řízení projektování

V souladu s koncepcí vyhlášky jsou upraveny požadavky na odborné vzdělání a praxi a způsob ověřování znalostí při zkoušce a přezkoušení.

Ověřování znalostí pracovníků pro samostatné projektování se týká těch pracovníků, kteří jsou v organizaci zařazeni do nomenklatury samostatných projektantů a zařazení vyšších, ve výrobních organizacích těch pracovníků, kteří jsou zařazeni do nomenklatury samostatných konstruktérů a zařazení vyšších.

Při určování požadované nejkratší doby praxe a požadovaného druhu vzdělání se v předchozí vyhlášce vycházelo z požadavků tarifně kvalifikačního katalogu (TKK) stanovených k zařazení pracovníka do příslušné kategorie, tj. např. samostatný projektant, vedoucí projektant atd.

Požadavky na odborné vzdělání a dobu praxe, byly tehdy uvedeny ve vyhlášce FMTIR č. 88/1975 Sb., V současnosti je potřebné v jednotlivých případech vycházet z požadavků při zařazování pracovníků v organizační struktuře.

Předmět zkoušky je obecně stanoven v odst. 1 § 8 vyhlášky.  K zajištění této povinnosti je potřebné, aby organizace, s přihlédnutím k druhu a napětí elektrických zařízení, pro která je projektová činnost vykonávána, vymezila rozsah předpisů, které budou předmětem zkoušek.

Důraz se klade na znalosti ustanovení vyhlášky a předpisů týkajících se předmětu projektování a dále pak znalostí tvorby místních bezpečnostních předpisů a jejich obsahu.

Z obecně závazných předpisů pak především zákoník práce, hospodářský zákoník, energetický zákon a příslušné předpisy související s projektováním.

Postup při zkouškách a naplnění  ohlašovací  povinnosti organizace orgánům dozoru je shodný jako u § 7 vyhlášky. Stejně tak jsou shodné požadavky na sestavení zkušební komise a její činnost.

V návaznosti na ustanovení § 11 odst. 5 vyhlášky, je organizace povinna ustavit pracovníka odpovědného za řízení projektování, popř. i jeho zástupce.

Zodpovědnost těchto pracovníků se netýká detailního způsobu zpracování (popř. obsahu) jednotlivé projektové dokumentace, ale spočívá především v metodickém vedení všech pracovníků projektujících elektrická zařízení.

Při ustanovení těchto pracovníků vychází organizace obvykle z organizační struktury organizace a zařazuje tyto pracovníky na takový řídící stupeň, na kterém mohou realizovat metodické řízení projektování elektrických zařízení. Přitom například v případě velké projektové organizace, která má několik atelierů (projektových složek) na různých místech, vedou jednotlivé skupiny pracovníků projektujících elektrická zařízení pracovníci s kvalifikací pro řízení projektování. Tito pracovníci řídí bezprostředně činnost skupiny, zadávají úkoly, kontrolují jejich plnění a odpovídají za obsah projektové dokumentace. V rámci celé projektové organizace je však určen pracovník odpovědný za řízení projektování po metodické stránce. Tento pracovník bude organizovat zkoušky a přezkušování projektantů elektrických zařízení, dbát na zvyšování odbornosti pracovníků, zabezpečovat jednotný výklad předpisů atd.

§ 9

Revizní technik

(1) Revizní technik je pracovník znalý s vyšší odbornou způsobilostí, který

a) má ukončené odborné vzdělání uvedené v příloze č. 1 a

b) má alespoň nejkratší požadovanou praxi uvedenou v příloze č. 1 a

c) složil zkoušku a získal osvědčení k provádění revizí elektrických zařízení5) 6)

Komentář k § 9 – Revizní technik

V odst. 1, písm. c) se upřesňuje kompetence ke zkouškám revizních techniků odkazem na zák. č. 174/1968 Sb.,

Jde o stupeň odborné  způsobilosti  zařazený do skupiny pracovníků znalých s vyšší odbornou způsobilostí.

Zkouška těchto pracovníků se obvykle uskutečňuje na podkladě žádosti organizace u příslušného orgánu dozoru. Příslušným orgánem dozoru je třeba rozumět ten orgán dozoru, pod jehož dozorčí pravomoc organizace spadá. Pravidla, která platí pro ověřování odborné způsobilosti pracovníků je potřebné si vždy ověřit u příslušného orgánu dozoru.

Poznámka: V případě uchazeče o revizního technika, který není v pracovně právním vztahu s organizací, je v případě požadavku na ověření znalostí a vydání logicky interpretace vyhlášky taková, že občan si může podat přihlášku v případě, že podniká jako OSVČ sám, případně se na činnost revizního technika v budoucnu připravuje.

Pozor ještě na případy, kdy revizní technik bude revizní činnost vykonávat dodavatelsky. Ve stanovených případech musí mít pro tuto dodavatelskou činnost vydáno ještě oprávnění příslušného orgánu státního odborného dozoru.

Oprávnění musí mít i organizace, které provádějí revize elektrických zařízení dodavatelským způsobem.

Organizace mohou pověřovat pracovníky s tímto stupněm odborné způsobilosti, tj. pracovníky s platným osvědčením revizního technika, prováděním revizí jen těch elektrických zařízení, pro která má revizní technik ověřeny znalosti a vydáno osvědčení.

V případech, kdy pracovník, který má osvědčení o odborné způsobilosti k revizím elektrických zařízení, odchází z organizace, v níž byl pověřen funkcí revizního technika, a bude tuto funkci zastávat i v nové organizaci nebo tuto činnost vykonávat samostatně (pozor bude potřebovat oprávnění), je vhodné, aby oznámil tuto skutečnost příslušnému orgánu dozoru, který osvědčení vydal. Stejně tak je vhodné oznámit změnu trvalého bydliště. Osvědčení mu dále platí, pokud tuto činnost nepřeruší na dobu delší než tři roky.

Pozor však na limitovanou platnost osvědčení na dobu 5 let.

Revizní technici smí vykonávat činnost ve vztahu k elektrickým zařízením, jen pokud se tato činnost vztahuje k vlastním revizím elektrických zařízení. Nemůže tedy bez dalších opatření provádět běžnou, s revizemi elektrických zařízení nesouvisející činnost.

Pokud by revizní technik, kromě provádění revizí měl ještě např. řídit dalšího pracovníka nebo pracovní skupinu při vlastním provádění revizí, nebo na elektrických zařízeních vykonávat jinou činnost než revize, musí organizace zajistit ověření jeho znalostí ve smyslu požadavků dle § 6 nebo § 7, podle toho zda bude řídit jednoho nebo více pracovníků nebo vykonávat ve vztahu k elektrickým zařízením jinou činnost než jaká se vztahuje k provádění revizí elektrických zařízení. Ve zvláštních případech může být pověřován i vedením všech pracovníků ve smyslu § 11 vyhlášky, ovšem jen pokud má ověřeny znalosti a vydáno osvědčení také podle § 6 nebo 7, podle počtu pracovníků ve skupině.

V této souvislosti je potřebné ještě připomenout skutečnost, že pracovník, který je přihlašován ke zkoušce má logicky, vzhledem k požadované době praxe potřebné pro revizního technika, odbornou způsobilost obvykle podle § 6 nebo § 7 vyhlášky. Je proto vhodné, aby i po vykonání zkoušky a získání odborné způsobilosti revizního technika si předchozí získanou odbornou způsobilost pravidelným přezkoušením podle vyhlášky udržoval. Tím může být jeho odborná způsobilost v případě potřeby využívána v celém rozsahu.

Jinak musí být zajištěno, aby při provádění revizí elektrických zařízení vyžadujících přítomnost dalších pracovníků s odbornou způsobilostí od § 5 až 7, vedl pracovní skupinu organizací určený pracovník, jehož znalosti má organizace ověřeny, obvykle podle § 6 nebo § 7, (vždy podle počtu členů pracovní skupiny). Tento pracovník při vlastní činnosti (provádění revizí) odpovídá, v souladu s místními provozně bezpečnostními předpisy, které má organizace vypracovány v souladu s požadavky zákoníku práce, za pracovníky svěřené skupiny. Před zrušením ČSN řady ČSN 34 3100 odpovídal tento pracovník v rozsahu stanoveném v těchto normách pro vedoucího práce (viz názvosloví a další požadavky uvedené v tehdejší ČSN 34 3100).

Optimální je ovšem situace, kdy pracovní skupinu vede revizní technik, jde-li o revize prováděné ve vlastní organizaci. Druhá varianta se uplatňuje především v těch případech, kdy jde o revize elektrických zařízení prováděných dodavatelsky, tam je nezbytný doprovod pracovníka s odpovídající odbornou způsobilostí.

§ 10

Odborná způsobilost ve zvláštních případech

(1) Absolventi vysoké školy elektrotechnické a absolventi přírodovědecké fakulty oboru fyziky, kteří pracují jako asistenti v laboratořích škol všech stupňů, se považují na svých pracovištích za pracovníka pro řízení činnosti v provozu, pokud složili zkoušku v rozsahu stanoveném v § 13 odst. 1. Jejich znalosti musí být ověřovány přezkoušením nejméně jednou za tři roky.

(2) Pracovníci vědeckých, výzkumných a vývojových ústavů, kteří mají vysokoškolské vzdělání, v rámci výuky složili zkoušky z elektrotechniky, elektroniky nebo fyziky, nebo složili závěrečnou zkoušku z elektrotechniky nebo jaderné fyziky na střední odborné škole a kteří vykonávají experimentální práci na vymezených vědeckých, výzkumných nebo vývojových pracovištích, se považují za pracovníka pro samostatnou činnost, pokud složili po zaškolení zkoušku v rozsahu stanoveném v § 13 odst. 1. Jejich znalosti musí být ověřovány nejméně jednou za tři roky.

(3) Učitelé, kteří používají při výuce na školách elektrická zařízení pod napětím, se považují pro tuto činnost za pracovníka pro samostatnou činnost; musí však být v používání zařízení prokazatelně zaškoleni a jejich znalosti bezpečnostních předpisů souvisejících s jejich činností musí být ověřovány přezkoušením nejméně jednou za tři roky.

(4) Zkoušku nebo přezkoušení pracovníků uvedených v odstavcích 1 až 3 provede organizací pověřená tříčlenná zkušební komise, jejíž nejméně jeden člen musí mít některou z odborných způsobilostí uvedených v § 7 a § 9. Z členů komise jmenuje organizace předsedu. Komise pořídí o zkoušce zápis, který podepíší všichni její členové i zkoušení pracovníci.

Komentář k § 10 – Odborná způsobilost ve zvláštních případech

Přebírá se dřívější znění vyhlášky, praxe se osvědčila. Odkazuji na komentář k § 6 popřípadě na § 7.

V odst. 4 se upřesňuje povinnost organizace jmenovat předsedu zkušební komise.

III. oddíl

Společná ustanovení

§ 11

Povinnosti organizace

(1) Organizace jsou povinny zajišťovat trvalé zvyšování odborné úrovně pracovníků uvedených v této vyhlášce, soustavně doplňovat jejich znalostí v souladu s nejnovějšími poznatky vědy a techniky, zejména v oblasti předpisů k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, souvisejících s jejich činností.

(2) Organizace zajistí, aby činnost, řízení činnosti, projektování nebo řízení projektování, podle této vyhlášky vykonávali jen ti pracovníci, kteří jsou odborně způsobilí.

(3) Organizace, která pověřuje jednoho nebo nejvýše dva pracovníky činností vyžadující odbornou způsobilost nejméně podle § 5, zajistí, aby alespoň jeden z nich měl odbornou způsobilost nejméně podle § 6.

(4) Organizace, která pověřuje více než dva pracovníky činností vyžadující odbornou způsobilost nejméně podle § 5, zajistí, aby alespoň jeden z nich měl odbornou způsobilost podle § 7. Pro vedení všech pracovníků s odbornou způsobilostí nejméně podle § 5, organizace ustanoví odpovědného vedoucího, popřípadě i jeho zástupce. Tito pracovníci musí mít odbornou způsobilost podle § 7.

(5) Projektující organizace ustanoví pracovníka, který zodpovídá za řízení projektování, popřípadě i jeho zástupce. Tento pracovník musí mít odbornou způsobilost podle § 8.

(6) Organizace zajistí, aby zaškolovaný pracovník prováděl, ve vztahu k elektrickým zařízením, jen takovou činnost, která odpovídá jeho postupně nabývaným odborným znalostem, a vždy pod vedením určeného pracovníka s odbornou způsobilostí odpovídající charakteru a rozsahu činnosti.

Komentář k § 11 – Povinnosti organizace

Vzhledem k absenci již dříve zrušených norem řady ČSN 34 3100 – Bezpečnostní předpisy pro obsluhu a práci na elektrických zařízeních a často i absenci nevypracovaných místních provozně bezpečnostních předpisů, je komentář k této části vyhlášky podrobněji rozpracován.

Jak optimálně postupovat při plnění povinností vyplývajících z odst. 1:

Obdobně jsou povinnosti uvedené v odstavci 1 § 11 vyhlášky stanoveny i v jiných souvisejících předpisech -zákoníku práce. Je vhodné, aby organizace (resp. organizací určený pracovník) rozpracovala systém soustavného doplňování znalostí pracovníků na jednotlivých stupních řízení organizace i při výkonu vlastní činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením, včetně pracovníků řídících projektování či samostatně projektujících elektrická zařízení.

Vhodné je si nejdříve rozpracovat jednoduchý přehled pracovníků podle stupňů odborné způsobilosti, a pak dále provést jejich roztřídění do případných skupin podle charakteru činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením, tj. vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením příslušného druhu a napětí. Tím si zajistí organizace i přehled o tom, se kterými druhy (skupinami) předpisů musí jednotlivé skupiny pracovníků seznamovat.

V návaznosti na organizační schéma organizace je účelné určit odpovědného pracovníka nebo pracovníky, kteří budou za plnění této povinnosti odpovídat. Tuto povinnost je třeba těmto pracovníkům konkrétně specifikovat do jejich pracovní náplně, tj. co a v jakém rozsahu bude jejich povinností.

Pokud by například došlo k neplnění určité povinnosti uvedené v předpisech pracovníkem organizace, musí organizace prokázat, že s příslušným předpisem, případně jejími konkrétními či souvisejícími ustanoveními, které byly porušeny, pracovníka seznámila.

Je proto účelné stanovit, kdo v organizaci bude odpovídat za přenos těchto informací jednotlivým pracovníkům, aby pak mohli být tito pracovníci vždy seznámeni se všemi předpisy, které se na jejich činnost vztahují.

Znovu připomínám.

Pracovníci musí nejdříve odbornou způsobilostí získat a pak teprve mohou být organizací činností pověřováni. Je logické, že organizace smí pověřovat pracovníky jen takovou činností, pro kterou si znalosti pracovníka ověřila (nebo pro kterou mají znalosti ověřeny jinde a organizace si i pro vlastni potřebu tuto skutečnost potvrdila), tedy pro činnost vykonávanou ve vztahu k elektrickým zařízením příslušného druhu a napětí, tj. pro činnost na elektrických zařízeních, jako jsou např. elektrické instalace, kabelová vedení, venkovní vedení, trakční vedení, rozvodny, napájecí stanice, elektrická zařízení pracovních strojů, elektrická zařízení vozidel, elektrická zařízení zdvihacích zařízení, zařízení nízkého, vysokého a velmi vysokého napětí, hromosvody, elektrická zabezpečovací a spojovací zařízení, zařízení informačních a telekomunikačních technologií, elektrická instalace v nábytku, elektrická zařízení instalatérských zařízení, elektrická zařízení chladicích a klimatizačních zařízení atp.

Je třeba připomenout vazbu na ustanovení § 13 odst. 1, § 13 odst. 5 a odst. 6 vyhlášky, kde je uvedeno, co je předmětem zkoušek a přezkoušení a zdůraznit postup organizace při změně pracovně právního vztahu pracovníka a při přerušení jeho činnosti na delší dobu.

V souvislosti se sloučením dřívějšího § 7 s § 8 je upraven text odst. 3) a 4) s ohledem na odbornou způsobilost pracovníka pro vedení pracovníků vykonávajících činnost vykonávanou ve vztahu k elektrickým zařízením tak, aby nedocházelo k jeho nesprávné interpretaci.

K požadavkům uvedeným v § 11 odst. 3 a odst. 4 vyhlášky lze společně uvést, že v sobě řeší jak bývalé požadavky předchozí vyhlášky, tak zpřesňují a rozpracovávají dále požadavky na odbornou způsobilost pracovníků při konkrétní činnosti, zejména pak ty, které byly v praxi sice uznávány, ale takto přesně nebyly nikde specifikovány.

Z odstavce 4 § 11 vyhlášky vyplývá, že organizace musí v případech, kdy pověřuje činností na elektrických zařízeních tři a více pracovníků s odbornou způsobilostí nejméně podle § 5, stanovit vedoucího všech pracovníků organizace, popřípadě i jeho zástupce. Tito pracovníci by měli mít své povinnosti přesně vymezeny v pracovní náplni. Odpovídají za řízení činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením v určeném rozsahu.

Má-li organizace pouze dva pracovníky s odbornou způsobilostí nejméně podle § 5, a ti jsou pověřováni činností, tj. obsluhou a prací na elektrických zařízeních, nemusí organizace stanovit vedoucího ve smyslu § 11 odst. 4 vyhlášky, ale musí zajistit, aby alespoň jeden z pracovníků měl odbornou způsobilost nejméně podle § 6, tedy pracovníka s odbornou způsobilostí pro samostatné provádění činnosti.

Opakuji. Vyhláškou je požadováno, aby alespoň jeden z těchto dvou pracovníků měl odbornou způsobilost nejméně podle § 6. Protože není v organizaci při počtu dvou pracovníků zajišťována kontrola pracovníkem odpovědným za řízení činnosti jako v případech uvedených v § 11 odst. 4 vyhlášky, je třeba znovu připomenout, že je vhodné, aby organizace pro tyto případy pověřovala řízením činnosti přednostně pracovníka s odbornou způsobilostí podle § 7.

Pokud organizace pracovníka s odbornou způsobilostí podle § 7 nemá, může pověřit v souladu s vyhláškou činností na elektrických zařízeních pracovníka s odbornou způsobilostí podle § 6. Tento pracovník však prakticky po jednom roce další praxe již může být, po ověření znalostí další zkouškou, zařazen do § 7. Shodně je třeba posuzovat případ, kdy je v organizaci jen jediný pracovník.

Opět je třeba připomenout, že organizace si musí ve svých místních provozně bezpečnostních předpisech definovat příslušná názvosloví, s ohledem na neplatnost dříve vydaných norem či nezávaznost nových dokumentů (ČSN EN 50 110-1 ed.2 a TNI 34 3100). Viz povinnost vyplývající ze zákoníku práce, tj. vyhledání rizik a vypracování odpovídajících opatření zapracovaných v provozně bezpečnostních předpisech.

Pozor na rozdíly v definicích jednotlivých výše citovaných předpisů.

K této problematice musí organizace přistupovat velmi zodpovědně a vyškolit pracovníky a následně si ověřit jejich správné chápání stanovených pravidel akceptovaných organizací a zapracovaných do místních provozně bezpečnostních předpisů. Opět je třeba připomenout, že jde o zásadní definování těchto pojmů v zájmu následného bezpečného vykonávání činností pracovníků ve vztahu k elektrickým zařízením. Pokud by  u pracovníků nebyla jistota v jednoznačném pochopení těchto pojmů nebylo by možné vyloučit jejich případné chybné posouzení situace na pracovišti.

Zejména ověření bezchybných znalostí výše uvedených pojmů musí být součástí každé zkoušky nebo přezkoušení. Jde o osvojení znalostí pro následné bezchybné postupování a rozhodování při činnostech na elektrických zařízeních.

Při sdružování pracovníků do skupin při činnostech ve vztahu k elektrickým zařízením, vyžadujících odbornou způsobilost nejméně podle § 5, musí být požadavky uvedené v § 11 odst. 3 a odst. 4 vyhlášky aplikovány následovně:

Skupina dvou pracovníků pracujících na stejném pracovišti musí být vždy sestavena tak, aby alespoň jeden z nich měl odbornou způsobilost nejméně podle § 6, a tak mohla být zajištěna zásada jediného odpovědného vedoucího. Tato zásada musí být vždy při činnosti na elektrických zařízeních dodržována.

Stejně tak skupina tří a více pracovníků pracujících na stejném pracovišti musí mít alespoň jednoho pracovníka s odbornou způsobilostí nejméně podle § 7, který je organizací určen jako vedoucí pracovní skupiny.

Jde-li však o případ, kdy jednotliví pracovníci pracovní skupiny pracují jen podle pokynů pracovníka, který má odbornou způsobilost alespoň podle § 7 vyhlášky, je možné pokládat za vedoucího pracovní skupiny tohoto pracovníka, přičemž tento pracovník nemusí být při činnosti pracovní skupiny vždy bezprostředně přítomen na pracovišti. Každý z členů pracovní skupiny musí mít v tomto případě vydány pro práci příslušné pokyny individuálně a musí mít i logicky odpovídající odbornou způsobilost pro daný druh činnosti. Pokud by však na tomto pracovišti nastaly situace, že by bylo nutno činnost pracovníků koordinovat a vydávat další pokyny nebo zpřesňovat pokyny dříve vydané, musí mít ten, kdo tyto úkony bude provádět, odbornou způsobilost nejméně podle § 7 vyhlášky. Pozor však: v případech činností, které jsou vykonávány na podkladě vydaného příkazu B a v případech, kdy byl dříve v ČSN 34 3100 podle čl. 96 požadován dozor při práci. V těchto případech byla přítomnost vedoucího pracovní skupiny na pracovišti logicky vždy vyžadována.

Poznámka: v této souvislosti je třeba znovu upozornit na povinnost organizace, kdy při stávající absenci dříve závazných norem, které takovéto případy řešily, mít vypracovány svoje místní provozně bezpečnostní předpisy, ve kterých budou stanoveny přesné dispozice, jak se v jednotlivých situacích chovat. Tedy přesně stanovit, kdy může být činnost vykonávána podle pokynů, s dohledem nebo pod dozorem, s určením odborné způsobilosti jednotlivých pracovníků atd…

Pro ilustraci obvyklé sestavy pracovníků ve skupinách, kdy je při jejich činnosti požadována odborná způsobilost nejméně podle §5, jsou pro příklad dále uvedeny. Tím se osvětlí požadavky uvedené v odst. 3 a 4. § 11 vyhlášky:

Skupina o dvou pracovnících

§ 5               § 6                          § 5              § 7                             § 7              § 7

§ 6               § 6                         § 6              § 7               

Skupina o třech pracovnících

§ 5         § 5         § 7

§ 5         § 6         § 7

§ 6         § 6         § 7

§ 6         § 7         § 7

Tyto skupiny mohou být samozřejmě sestaveny i jinak, s větším počtem pracovníků ve skupině, vždy však musí být splněny požadavky odstavce 3 a 4 § 11 vyhlášky. Logicky platí uvedené pravidlo i pro vícečetné skupiny pracovníků s různým stupněm odborné způsobilosti. U těchto skupin zůstává požadavek, aby alespoň jeden z pracovníků měl odbornou způsobilost podle §7.

Skupina by mohla být, s ohledem na charakter činnosti, sestavena i z pracovníků s vyšší kvalifikací, např. všichni by měli § 7.

Obecně však musí být dodržována zásada jediného vedoucího pracovní skupiny. Jaká platí pravidla pro určení vedoucího pracovní skupiny musí organizace jednoznačně stanovit před zahájením činnosti.

Jinak mohou být tyto skupiny doplněny o další pracovníky, jejichž zařazení požaduje odborné vzdělání (např. § 9), tak i pracovníky pro jejichž zařazení se odborné vzdělání nepožaduje (§ 3 a § 4).

V případě, že např. skupina o dvou pracovnících, kdy činnost skupiny vyžaduje odbornou způsobilost nejméně dle §5 bude doplněna o revizního technika (§9) a ten se činnosti skupiny účastní, pak tato skupina se již z hlediska požadavku na vedoucího pracovní skupiny mění na skupinu tří pracovníků a vedoucím pracovní skupiny pak musí být logicky pracovník s odbornou způsobilostí nejméně dle §7.

Pokud se tato skupina o počtu dvou pracovníků rozšiřuje o pracovníky pouze s odbornou způsobilostí podle §3 a §4, pak to na výši odborné způsobilosti vedoucího pracovní skupiny nevyvolává požadavek na vyšší odpovídající zařazení. Postačí nadále dle §6. Jde o to, že v tomto případě pracovníci s odbornou způsobilostí dle §3 a §4 nemohou vykovávat činnosti vyžadující odbornou způsobilost nejméně dle §5, tak jak vyhláška definuje.

Způsoby řízení činností a postupy při výkonu vlastní činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením byly tehdy aplikovány v souladu s příslušnými prováděcími předpisy (čs. normami).

Skutečnost, že organizace nemusí v případech, kdy pověřuje činností na elektrických zařízeních nejvíce dva pracovníky nejméně s odbornou způsobilostí podle § 5, ustanovit vedoucího pro vedení všech pracovníků vykonávajících činnosti ve vztahu k elektrickým zařízením v organizaci (tedy organizace má pouze dva pracovníky s uvedenou odbornou způsobilostí) neznamená, že by řízení činnosti pracovníků (a tedy odpovědnost organizace) nebylo vůbec řešeno. I v těchto případech si musí zajistit organizace plnění všech povinností, které jí vyplývají z titulu provozování elektrických zařízení.

V případech, kdy jde o možnost rozšiřování skupin vedených pracovníky s odbornou způsobilostí podle § 6, je potřebné k těmto možným situacím přihlédnout a ověřit znalosti pracovníků, kteří připadají v úvahu k vedení skupiny pracovníků, vždy předem.

Vraťme se ještě k několika příkladům, kterými se osvětlí povinnosti organizace při složení (rozšiřování) počtu pracovníků v pracovních skupinách a pokusme se znovu v této souvislosti osvětlit i požadavek na odbornou způsobilost pracovníka, který skupinu řídí.

– Základní pracovní skupinu v sestavě dvou pracovníků s odbornou způsobilostí např. s § 5 a § 6 bude s ohledem na požadavky činnosti pracovní skupiny potřebné doplnit o další tři pracovníky s odbornou způsobilostí podle § 3, § 3 a § 4. V souladu s požadavky vyhlášky stačí, aby vedoucí pracovní skupiny měl i nadále stávající odbornou způsobilosti nejméně podle § 6. V tomto případě nejsou požadavky na vyšší stupeň odborné způsobilost pracovníka vedoucího pracovní skupinu z důvodu rozšíření počtu členů pracovní skupiny (§ 11 odst. 3 vyhlášky).

– Základní pracovní skupina pracovníků v sestavě dvou pracovníků s odbornou způsobilostí podle § 5 a § 6 bude s ohledem na požadavky činnosti pracovní skupiny potřebné doplnit o další dva pracovníky s odbornou způsobilostí podle § 4 a § 9. Požadavek na odbornou způsobilost pracovníka vedoucího pracovní skupiny (§ 6) bude již pro tuto sestavu pracovníků, vzhledem k zařazení pracovníka s odbornou způsobilostí podle § 9, vyšší, tj. vedoucí této pracovní skupiny bude muset mít odbornou způsobilost nejméně podle § 7. Revizní technici jsou v souladu s jejich odbornou způsobilostí pracovníci znalí s vyšší kvalifikací, kteří mohou vykonávat činnost na elektrických zařízeních, a tak tedy pro odbornou způsobilost pracovníka vedoucího pracovní skupiny platí logicky požadavek uvedený v § 11 odst. 4 vyhlášky, protože pracovní skupina má již tři pracovníky s odbornou způsobilostí nejméně podle § 5 vykonávající činnost na elektrických zařízeních.

– Rozšiřuje-li se pracovní skupina tří pracovníků s odbornou způsobilostí nejméně podle § 5, tj. např. § 5, § 6 a § 7 o další pracovníky libovolné odborné způsobilosti, nejsou již další požadavky na výši odborné způsobilosti pracovníka vedoucího pracovní skupinu, tj. postačí jeho odborná způsobilost podle § 7.

V této souvislosti je třeba ještě upozornit na skutečnost, že pracovníci s odbornou způsobilostí podle § 9 se musí v těchto případech plně podrobit příkazům vedoucího pracovní skupiny (viz rovněž komentář k § 9).

V odstavci 6 § 11 vyhlášky je upozornění na zvýšené riziko při zácviku zaškolovaných pracovníků, a tedy důraz na dozor nebo dohled při jejich činnosti vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením ve vazbě na druh a napětí a jejich nabyté znalosti. Dříve vždy v souladu s požadavky tehdy platné ČSN 34 3100 a normami přidruženými (viz též komentář k § 5 vyhlášky). V současnosti v souladu s požadavky a dokumenty vydanými organizací (provozně bezpečnostními předpisy zpracovanými ve vazbě na zákoník práce).

Výběru pracovníků, kteří jsou pověřování vedením těchto pracovníků, tj. dozorem nebo dohledem, musí organizace věnovat pozornost tím, že vybírá vždy jen ty nejzkušenější pracovníky pro ten či onen charakter činnosti.

§ 12

Zápočet doby praxe

(1) Do doby praxe potřebné pro nabytí některé z odborných způsobilostí uvedených v § 6, 7 a 9 se započítává doba montážní, údržbové nebo jiné provozní praxe na elektrickém zařízení příslušného druhu a napětí7)

(2) Do doby praxe potřebné pro nabytí odborné způsobilosti uvedené v § 7 a 9 se započítává také doba praxe získaná při technické kontrole nebo při spoluúčasti na revizích elektrických zařízení.

(3) Do doby praxe potřebné pro nabytí odborné způsobilosti uvedené v § 7 se započítává také doba praxe získaná při projektování elektrických zařízení, je-li doplněna praxí podle odstavce 1 v trvání nejméně jednoho roku.

(4) Do doby praxe potřebné pro nabytí odborné způsobilosti uvedené v § 9 se započítává také polovina doby praxe získané při projektování elektrických zařízení, je-li doplněna praxí podle odstavce 1 v trvání nejméně jednoho roku.

(5) Do doby praxe potřebné pro nabytí odborné způsobilosti uvedené v § 8 se započítává doba při projektování elektrických zařízení nebo spoluúčast na projekční činnosti v oboru elektro.

(6) Doba praxe uvedená v odstavcích 1 až 5, získaná před více než pětiletým přerušením, se započítává do celkové doby praxe jen svojí polovinou.

Komentář k § 12 – Zápočet doby praxe

Požadavky se v praxi osvědčily, u některých stupňů odborné způsobilosti byla upravena požadovaná doba praxe s ohledem na zkušenosti z praxe. Viz příloha č.1.

Zápočet doby praxe byl převzat bez podstatných změn proti tehdy platným požadavkům. Vlastní praxi a její charakter musí mít pracovníci vždy řádně doloženu potvrzením organizace, ve které praxi získali. Doba vojenské služby se započítává jen tehdy, je-li doložena potvrzením vystaveným vojenskou správou, ze kterého bude patrná doba i druh praxe. Za potvrzení odborné  způsobilosti  je  možné uznat i řádně vedené kvalifikační knížky. Případné výjimky jsou řešeny v § 16 vyhlášky.

Co se rozumí elektrickým zařízením příslušného druhu a napětí požadovaném dle odst. 1 vyhlášky bylo připomenuto již v úvodní části komentáře.

§ 13

Zkoušky a přezkoušení

(1) Předmětem zkoušek a přezkoušení jsou:

a) znalost povinností vyplývajících z této vyhlášky, předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci8), které souvisí s činností vykonávanou ve vztahu k elektrickému zařízení příslušného druhu a napětí, kterou má zkoušený pracovník vykonávat, popřípadě řídit,

b) místní pracovní a technologické postupy, provozní a bezpečnostní pokyny, příkazy, směrnice a návody k obsluze, které souvisí s činností vykonávanou ve vztahu k elektrickému zařízení příslušného druhu a napětí, kterou má zkoušený pracovník vykonávat, popřípadě řídit a

c) teoretické a praktické znalosti o poskytování první pomoci, zejména při úrazech elektrickým proudem.

(2) Výsledek zkoušek nebo přezkoušení se hodnotí dvěma stupni známek (vyhověl nebo nevyhověl).

(3) Při nevyhovujícím výsledku mohou být zkoušky nebo přezkoušení pracovníka opakovány v termínech určených organizací.

(4) Při změně pracovně právního vztahu pracovníka rozhodne organizace o rozsahu jeho zkoušky, popřípadě potvrdí platnost dosavadního osvědčení.

(5) Pracovník, který přeruší činnost na dobu delší než tři roky nebo kterému skončila platnost osvědčení, se musí znovu podrobit zkoušce v plném rozsahu.

(6) Nemůže-li organizace pověřit své pracovníky provedením zkoušky nebo přezkoušení, nebo zajistit ustavení vlastní zkušební komise, zajistí provedení zkoušky nebo přezkoušení pracovníkem nebo zkušební komisí jiné organizace.

Komentář k § 13 – Zkoušky a přezkoušení

Dochází v odst. 1, písm. a) k úpravě textu a výčtu znalostí v souladu se stávající legislativou. Nově se zdůrazňuje znalost povinností vyplývající z vyhlášky a důraz k odkazu na povinnosti vyplývající ze zákoníku práce.

V odst. 4 se upřesňuje povinnost organizace a je vztažena na pracovně právní vztah, nikoliv pouze na pracovní poměr.

Odkaz odstavce 1 písm. a) vyhlášky na předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které souvisejí s činností vykonávané ve vztahu k elektrickým zařízením příslušného druhu a napětí, kterou má zkoušený pracovník vykonávat, popřípadě řídit, je třeba chápat tak, že se jedná především o požadavky vyplývající ze zákoníku práce. Dříve také ještě norem řady ČSN 34 3100 – Bezpečnostní předpisy pro obsluhu a práci na elektrických zařízeních, které byly v době vydání vyhlášky a ještě dlouhou dobu poté závazné.

Zásadním dokumentem jsou však v současné době místní bezpečnostní předpisy vydané v souladu se zákoníkem práce. Z jakých podkladů jsou tyto předpisy tvořeny bylo již vysvětleno výše.

Doporučuje se, aby si organizace (jí určený odpovědný pracovník nebo komise) rozpracovala systém zkoušek a přezkoušení všech pracovníků, kteří činnost ve vztahu k elektrickým zařízením řídí nebo ji přímo vykonávají, nebo kteří samostatně projektují či projektování řídí. Vhodné je navázat na rozdělení pracovníků podle stupňů odborné způsobilosti (viz komentář k § 12 vyhlášky). K těmto skupinám pracovníků pak zpracovat přehled náplně zkoušek a přezkoušení. Operativně, v návaznosti na vydání nových předpisů, změn apod. pak tento přehled udržovat tzv. živý.

Při ověřování znalostí se kladl v předchozí vyhlášce důraz na znalosti požadované v ČSN 34 3100 Bezpečnostní předpisy pro obsluhu a práci na elektrických zařízeních, ČSN 34 1010 Všeobecné předpisy pro ochranu před nebezpečným dotykovým napětím, normy přidružené a znalost ustanovení vyhlášky č.50/1978Sb., jako celku.

V současnosti jde především o důkladnou znalost ustanovení vyhlášky č. 50/1978 Sb., předpisů řešících ochranu před úrazem elektrickým proudem a prioritně znalost požadavků, které jsou organizací zapracovány v místních provozně bezpečnostních předpisech, vypracovaných v souladu s požadavky zákoníku práce.

Znalosti v poskytování první pomoci při úrazech elektrickým proudem se musí ověřit nejen teoreticky, ale i v praxi. Osvědčuje se např. spolupráce se závodním lékařem (pokud existuje), obvodním lékařem, červeným křížem, civilní ochranou, případně specializovanými organizacemi zabývajícími se přípravou pro zkoušky a přezkoušení.

Vyhláška připouští hodnocení výsledku zkoušek nebo přezkoušení pouze dvěma stupni známek-vyhověl nebo nevyhověl. Není proto možné, aby znalosti pracovníků byly hodnoceny jiným způsobem, jako např. známkování 1 až 5 nebo aby bylo používáno jiné slovní vyjádření úrovně (výborně, dobře, dostatečně atp.).

Je proto nezbytný nekompromisní postup při hodnocení znalostí pracovníků, přičemž je nutné se vystříhat projevů tzv. falešné solidarity. Obvykle tento přístup může být i jedním z momentů, které přispějí ke vzniku nešťastné události.

Nesprávné zodpovězení otázky, které tehdy vyplývaly z ČSN 34 3100 Bezpečnostní předpisy pro obsluhu a práci na elektrických zařízeních, ČSN 34 1010 Všeobecné předpisy pro ochranu před nebezpečným dotykovým napětím, norem přidružených a znalosti ustanovení vyhlášky č.50/1978Sb., jako celku mělo v praxi za následek, že souhrnný výsledek byl klasifikován jako nevyhovující, i kdyby byly další otázky jinak zodpovězeny správně. Proto je třeba nyní brát za základ bezchybné znalosti místních provozně bezpečnostních předpisů.

Vraťte se ještě znovu k začátku komentáře k tomuto §.

Je logické, že organizace musí provést při nevyhovujícím výsledku zkoušky nebo přezkoušení opatření v tom směru, že zajistí, aby pracovník byl pověřován, až do doby kladného závěru opakované zkoušky nebo přezkoušení, jen činností, pro kterou jsou znalosti pracovníka vyhovující.

Tuto okolnost je potřebné uvést v závěrečném vyhodnocení zkoušky nebo přezkoušení (zápisu) písemně. Je možné záznam o náhradním pověření omezenou činností provést i jinou prokazatelnou formou.

Dojde-li ke změně pracovně právního vztahu, je nutné, aby organizace posoudila dříve vydané osvědčení, tj, na jaký druh zařízení a napětí byly znalosti pracovníka ověřeny. Bude-li i po změně pracovně právního vztahu pověřován stejnou činností, může organizace po seznámení pracovníka s pracovištěm a činností, kterou bude vykonávat, dříve vydané osvědčení potvrdit, nebo na základě odchylných podmínek v organizaci rozhodne o rozsahu jeho zkoušky či přezkoušení a vydání nového osvědčení.

Při posuzování osvědčení a při rozhodování o rozsahu přezkoušení je nutné přihlédnout i k délce a druhu předcházející praxe a termínu posledního přezkoušení nebo zkoušky.

Shodný postup je potřebné uplatnit nejen v případech, kdy dochází k přechodu pracovníka z jedné organizace do druhé, ale při přechodu pracovníka na jiné pracoviště nebo i jen k rozšíření jeho dosavadní pracovní náplně.

Pozor také na skutečnost, že při změně pracovně právního vztahu, zvláště pak při změně organizace, mohou být rozdílné (mnohdy případně i výrazné) požadavky na činnost vykonávanou ve vztahu k elektrickým zařízením vyjádřené v místních provozně bezpečnostních předpisech. Může být např. rozdíl v definování úkonů na elektrických zařízeních – činnosti – jako např. je obsluha nebo práce, počet pracovníků při činnostech na pracovišti, definice práce pod dozorem, s dohledem nebo podle pokynů a případné další rozdíly. Dříve sjednocující požadavky uvedené např. V ČSN 34 3100 nelze nyní bohužel akceptovat pro jejich neexistenci.

Na tomto místě je třeba připomenout požadavek § 11 odst. 2 vyhlášky, kterým je zdůrazněno, že organizace smí pověřovat činností, řízením činnosti, samostatným projektováním nebo řízením projektování jen pracovníky, kteří mají odpovídající odbornou způsobilost podle této vyhlášky. Znamená to, že znalosti pracovníků ověřuje organizace vždy ve vazbě na jimi vykonávanou činnost ve vztahu k elektrickým zařízením příslušného druhu a napětí. Pokud např. organizace nezajistí přezkoušení pracovníka v předepsaném termínu, musí organizace zajistit, aby až do doby ověření znalostí činnost nevykonával, jinak by organizace porušovala požadavek § 11 odst. 2 vyhlášky.

Pokud tedy vydala organizace pracovníkovi osvědčení např. podle § 7, s uvedením druhu a napětí např. pro řízení činnosti na venkovních vedeních s napětím nad 1 000 V, není možné toto osvědčení vztahovat automaticky pro řízení činnosti např. pro elektrická zařízení pracovních strojů nebo na zařízení s napětím do 1 000 V. Toto vymezení by muselo být v osvědčení konkretizováno přesně v celém rozsahu.

Mění-li se pracovní náplň pracovníka i v jeho vlastní organizaci, musí organizace zvážit doplnění znalostí pracovníka a jeho následné ověření znalostí. Tedy smí pověřovat pracovníka jen takovou činností, na kterou má ověřeny znalosti (viz § 14 vyhlášky – předmět zkoušek a přezkoušení).

Toto konstatování nesmí být ovšem chápáno jako extrém, kdy by byli pracovníci organizací téměř nepřetržitě zkoušeni nebo přezkušováni. Je obvyklé, že si organizace ověřuje znalosti pracovníka s přihlédnutím k možným alternativám jeho činnosti v organizaci již při základní (první) zkoušce. Pak již běžný přechod mezi pracovišti v rámci organizace nevyžaduje nové přezkoušení, ale jen případné seznámení s novým pracovištěm a tedy požadavky stanovenými pro toto pracoviště. Pozor vyhotovit záznam o seznámení podepsaný seznamujícím pracovníkem a pracovníkem seznamovaným. Ústní seznámení nemusí být vždy prokazatelné.

Předtím, než se pracovník podrobí nové zkoušce v plném rozsahu je vhodné, aby organizace zajistila doplnění jeho znalosti, a to především těch předpisů, které byly v době přerušení jeho činnosti nově vydány, doplněny nebo jinak upraveny. Rozumí se těch předpisů, které souvisejí s jeho činností.

Tento postup je vhodné uplatnit v dohodě s nadřízenou organizací, která může způsob zkoušení nebo přezkoušení upravit jednotně pro všechny podřízené organizace.

Při zajišťování zkoušek nebo přezkoušení mimo vlastní organizaci je nezbytné předat zkušební komisi detailní informace o rozsahu činnosti, kterou budou zkoušení pracovníci vykonávat (vždy jednotlivě ke každému pracovníkovi nebo skupinám pracovníků) a o zvláštnostech v organizaci, např. podklady charakteru, které jsou uvedeny v § 13 odst, 1 písm. b) vyhlášky. Zkušební komise pak musí přihlédnout k těmto informacím a zkoušku patřičně zaměřit.

Pokud jsou zkoušky nebo přezkoušení zajišťovány mimo vlastní organizaci, je rovněž potřebné, aby si organizace zajistila u zkušební komise vyhotovení ověřené kopie zápisu o zkoušce nebo přezkoušení, který pak bude v organizaci uložen tak, že bude přístupný i příslušným orgánům dozoru. Jinými slovy, aby byl doklad o tom, že zkouška nebo přezkoušení bylo provedeno v potřebném rozsahu. Viz též komentář k této problematice uvedený výše.

Termín a místo konání zkoušek nebo přezkoušení ohlašuje vždy organizace, která zkoušky nebo přezkoušení organizuje, a to u místně příslušného orgánu dozoru, v případě § 7, § 10.

§ 13

Osvědčení

Organizace vydá pracovníkům uvedeným v § 5 až 8 a v § 10, kteří složili zkoušku, osvědčení, jehož doporučený vzor je uveden v přílohách č. 2 až 4 a vede jejich evidenci.

Komentář k § 14 – Osvědčení

Vydání osvědčení se nově přiřadilo také k § 5. Praxe potvrdila vhodnost zařazení této atestace.

V současné době, po předchozí změně některých ustanovení zákona o státním odborném dozoru, vydává osvědčení pracovníkům uvedeným v § 9 vyhlášky, po předchozím ověření znalostí, organizace státního dozoru (Technická inspekce České republiky) – viz komentář výše a to pracovníkům spadající pod působnost uvedeného státního odborného dozoru.

Pokud jde o osvědčení, které dle §14 vyhlášky vydává organizace, záleží na formě, jakou si pro vydávání osvědčení zvolí. Většinou se používá forma, která je uvedena v přílohách vyhlášky.

Pokud se jedná o případy, kdy je pracovník zkoušen mimo vlastní organizaci, může být osvědčení podle § 14 vyhlášky i vypracováno organizací, která zkoušky provedla (její zkušební komisí), ovšem musí být verifikováno (orazítkováno a podepsáno) odpovědným pracovníkem organizace, která pracovníka ke zkoušce vyslala. Pouze těmito náležitostmi opatřené osvědčení lze považovat za platné. Opět komentář výše.

U pracovníků, kteří vykonávali činnost podle dříve platné ČSN 34 3100 charakterizovanou jako činnost cizími (vyslanými) pracovníky, bylo požadováno, aby organizace zajistila, aby byli tito pracovníci vybaveni např. kvalifikačním průkazem. Záleží tedy na organizaci, zda v tomto případě zvolí formu osvědčení takovou, aby bylo osvědčení v přenosné formě nebo zda k osvědčení podle vyhlášky ještě vydá zmíněný kvalifikační průkaz, případně zvolí jinou prokazatelnou formu.

Opět připomínám nezávaznost ustanovení normy ČSN 34 3100 a tak je nezbytné, aby organizace tuto problematiku měla vyřešenu i ve svém místním provozně bezpečnostním předpise a v dodavatelsko odběratelských vztazích. Ostatně tuto otázku řeší i požadavky uvedené v zákoníku práce.

V osvědčení musí být vždy vymezen druh a napětí elektrických zařízení, na které má pracovník ověřeny znalosti.

Druhou stranu osvědčení je pak možné využít pro zvláštní záznamy.

Např. k záznamu organizace, která ve smyslu § 14 vyhlášky potvrzuje platnost tohoto osvědčení i pro činnost při změně pracovně právního vztahu, dále pak i pro záznamy o opakovaném přezkoušení. Uvede se např. text: „Platnost osvědčení nezměněna, datum, podpis odpovědného pracovníka organizace a razítko”.

Při přezkoušení se uvede např.: „Přezkoušen, datum, s výsledkem vyhověl, podpis odpovědného pracovníka, organizace a razítko”.

Při změně rozsahu činnosti se vydávává vždy nové osvědčení.

IV. oddíl

Přechodná a závěrečná ustanovení

§ 15

(1) Osvědčení o odborné způsobilosti v elektrotechnice vydaná pracovníkům uvedeným v § 6, 7, 8 a 10 vyhlášky č. 50/1978 Sb., zůstávají v platnosti do doby uplynutí tří let od data zkoušky nebo přezkoušení.

(2) Organizace jsou povinny před uplynutím doby platnosti osvědčení vydaných podle vyhlášky č. 50/1978 Sb., zajistit provedení přezkoušení nebo zkoušky.

Komentář k § 15 – Přechodná a závěrečná ustanovení

Přechodná a závěrečná ustanovení jsou sladěna s aktuálním textem vyhlášky.

§ 16

Výjimky z požadavků na odbornou praxi uvedených v této vyhlášce může v odůvodněných případech povolit Stání úřad inspekce práce.

Komentář k § 16 – Výjimky

S ohledem na rozšíření odborných vzdělání definovaných v příl. č. 1. se omezuje možnost výjimek pouze na dobu odborné praxe.

Rozhodnutí k pověření vydáváním výjimek je přiřazeno Ministerstvu práce a sociálních věcí.

§ 17

Zrušuje se vyhláška Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice.

§ 18

Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem

Ministr:

příloha č. 1 k vyhlášce č. ……… Sb.

 

1)   Zařízení definovaná v § 2 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky č.73/2010 Sb., o stanovení vyhrazených elektrických technických zařízení, jejich zařazení do tříd a skupin a o bližších podmínkách jejich bezpečnosti (vyhláška o vyhrazených elektrických technických zařízeních).

2)   Technická zařízení, jejichž součástí jsou elektrická zařízení

3)  Vyhláška č. 79/2013 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, (vyhláška o pracovně lékařských službách a některých druzích posudkové péče)

4) § 103 odst 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce

5) § 6a) odst. (1) písm. d) zákona č. 174/1968 Sb. nebo vyhláška č. 75/2001 Sb.

6) Příloha č. 2 k vyhlášce č. 73/2010 Sb.

7) Např. elektrické instalace, kabelová vedení, venkovní vedení, trakční vedení, rozvodny, napájecí stanice, elektrická zařízení pracovních strojů, elektrická zařízení vozidel, elektrická zařízení zdvihacích zařízení, zařízení nízkého, vysokého a velmi vysokého napětí, hromosvody, elektrická zabezpečovací a spojovací zařízení, zařízení informačních a telekomunikačních technologií, elektrická instalace v nábytku, elektrická zařízení instalatérských zařízení, elektrická zařízení chladicích a klimatizačních zařízení atp.

8⁾  § 349 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.